Blížící se jaro a slunné dny mě zase nalákaly za volant náklaďáku. Kolikrát už jsem se zařekl, že ne, ale nakonec přece. Ten pohled na ubíhající krajinu přes ,,screen" předního skla máme snad od malička v krvi.
Podběl v pangejtech a vůně borovic, jež dýchne do kabiny pootevřenými okny....
Toto pastorale je však vždy nakonec přetlačeno duševním výplachem čekání a tápání před šedými krabicemi skladovacích hal s cedulemi striktních příkazů a nařízení. Uvnitř se motají ,,pižďuši" v reflexních vestách a ve snaze nepřijít o práci se chovají podle těchto nařízení. Jste vděčni za každý okamžik, kdy se pod nějakou z vest přecejen objeví Člověk. Docela obyčejný Člověk.
Paradoxní je, že vlastní jízda, která je, alespoň z mého hlediska na tom všem nejpříjemnější činností, je zároveň jedinou zaplacenou činností, byť čekáním a tápáním strávíte času daleko více. Máte přirozenou představu, že když jim něco vezete, budou mít z toho radost. Oni to ovšem vzápětí otočí tak, že vy budete mít radost, když vás toho zbaví.
Existují ještě firmy, připomínající spíše dřívější JZD, kde vám náklad vyloží bodrý Franta a papíry potvrdí růžolící Bohunka neb Květuše. Těch je ale stále méně. Dnes máme, co jsme chtěli. Šedé, ohyzdné haly, manažery za okénkem a Uršuly a Nicoly v mini s profesionálním úsměvem.
Za několika kopci a možná i řekami, poblíž městečka Bissingen v zemi bavorské stojí uprostřed lesů a luk obrovská šedá fabrika, jež sluje Mölkereich. Zastavím opodál a s vlajícími lejstry se vydám na zteč s mumrajem kamionů a rozkazy, štěkajícími ze zaprášených šedých stěn nápisy: ,,Achtung! Vorsicht! Verboten! Po čase najdu dveře, jež by mohly být příjmem zboží. Posílají mě ochotně kamsi na uplně druhou stranu objektu, kde jsou dvě rampy. Takových vstupů má fabrika ještě několik, takže po zhruba půlhodinovém pojíždění a pobíhání po objektu nacházím správné dveře. Blíží se ,,pižďuch" se síťkou na hlavě - potravinářský provoz. Zamávám na něj zvesela papíry, ale on naznačuje emocionální gestikulací, že s tím nemá nic společného. Další pižďuch je sdílnější a slibuje přivolat někoho kompetentního. Do třetice všeho dobrého přijde dvoumetrový černoch s bílou síťkou na hlavě. Obraz, vyvolající úsměv, navíc i proto, že Africe odjakživa fandím.
Černoch se chopí papírů a že ,,oukej" a že mám nacouvat k rampě. Tak nacouvám a jdu spokojeně za černochem. Ten naznačuje pumpování s hydraulickým manipulačním vozíkem a já říkám, že už tam je jeden maník. On ale povídá, že já mám vykládat. V tu chvíli mně ztuhnul úsměv. Poprvé v životě se setkávám se situací, kdy mi černoch přikazuje dělat. Řeknu vám, je to velice zvláštní pocit, navíc v této době, kdy snadno sklouznete k vysvětlení typu: ,,no, jen si zvykej, zanedlouho to bude normální!"
Udělal jsem, jak si přál. Maník si jen odvážel vyložené palety ještěrkou. Pak mi černoch lejstra potvrdil a měl přitom řeči, že něco nesedí... No, ty byli zase příjemní, jak pecičky ve slovenský paprice!! Myslím si v duchu a pomalu zavírám plachtu a nasedám. V tom slyším bušení na okno kanclu, vzhlédnu a za oknem černoch s pusou od ucha k uchu na mě kyne, ať jdu zpátky. Co ještě chce!? Pomyslím si v duchu a vezmu za kliku. Za dveřmi už stojí maník z ještěrky a vrazí mně do náruče dva kartony jogurtů, že jako ,,present." Jsem zcela konsternován a než se stačím vzpamatovat k díkům, je už zase pryč. Než stačím vše duševně i hmotně ustát a naložit, předsudky jsou tatam a v mysli se rozhostila tradiční pohoda.
Zase kopanec a ponaučení, že předsudky jsou k ničemu. Černoch měl prostě nejspíš směrnici, že nesmějí vykládat nic z aut aby je třeba nepoškodili a dopravci se pak na nich nehojili a já jsem měl možnost porovnat, že jogurty, vyrobené v Německu opravdu chutnají lépe.
