Bessinka aneb život se štěnětem (3.)

Moderní milovníky zvířat a chovatele drobného (i většího) zvířectva předem upozorňuji, aby zvážili četbu. Nerad bych měl na svědomí jejich duševní újmu. (3. pokračování)

V prvé řadě bylo třeba zjistit, co ten malý zmetek vlastně baští. Již povyrostl na celé půlkilo a dvacet čísel délky. Misky s vodou a mlékem s namočenými piškotami se přece donekonečna opakovat nemohly. Byly na mě v kuchyni určitě nastraženy. Spolehlivě jsem je rozkopl při každé její návštěvě. Byla to jediná katastrofa, za kterou chudák Bessinka opravdu nemohla i když se na ní zezačátku snadno sváděla.

Jednou k večeru jsem přišel domů a na můj dotaz ,,co je k jídlu" mi bylo řečeno, ať si něco namažu. V kuchyni najednou misky hned čtyři a pěkně u zdi, abych do nich nešlápl. Na jedné misce se smál páreček, na druhé šunčička, na další kuřátko a na poslední bloček uzené makrely. Vše absolutně netknuté. ,,Tak to teda ne!!", vyjádřil jsem pohrdání takovýmto plýtváním tehdy úzkoprofilovými lahůdkami pro nevděčného zmetka a všechny misky vyluxoval do mrtě.

,,Dyť ten malej hajzl vůbec nic nežere! Snad jedině čokoládu a libový hovězí!!" Sdělila máma obavu nad krachem chatrného rodinného rozpočtu. Zajímavé přitom bylo, že jinak z Bessinky padaly matičky z Merkura, různé žmolky hadrů a hovínka, troušená nenápadně po bytě, hrála všemi barvami.

Nakonec po dlouhodobém výzkumu, kdy jsem si díky miláčkovi užíval hodů jako nikdy před tím, se zjistilo, že žere opravdu jen čokoládu a libové hovězí. Naštěstí gramáž, potřebná k nasycení tohoto strávníka nehrozila zruinováním rodinného rozpočtu. A to ještě tyto luxusní potraviny Bessinka přijímala s mondénní důstojností: olízla se a pak jemně tahala kousky z dlaně neb misky. Ne jako normální pes, jež by udělal raf - blaf a sežral to i s rukou.

Díky této vlastnosti máma vystupňovala svou lásku k Bessince do pro mě už zcela nepochopitelných rozměrů a začala jí říkat ,,pincezna." Brzy se začalo projevovat, kdo vlastně zaujíma pozici ,,pána" této domácnosti. A já jsem se mlčky bavil a trpěl(za každé bavení, jež vyšlo na povrch i za to nebohé zvíře, jež bylo navíc tak blízko mému soukromí)

Bessinka se do role ,,pána" vžila velice rychle a začala nekompromisně trestat každou chvíli, kdy jí nebyla věnována pozornost. Zvykla si zhruba na pravidelnou dobu ve všední den dopoledne, kdy byla sama doma, ale jakoukoli dobu nad tento rámec okamžitě trestala. Deset minut o samotě večer nebo o víkendu - mínus tapeta kolem dveří, kobereček v předsíni, botaska, ponožka, slipy atd...

Bessinka zase malinko zestárla a povyrostla.....

V té době jsme si brali brigádu domů. Kompletování plastových nosičů na běžky. Třicet kartonových krabic velikosti větší mikrovlnky, srovnaných v předsíni až do stropu, odhadem dva metráky zboží. Jednou v sobotu jsme si dovolili jet na nějaké trhy a Bessinku nechali tři hodiny doma. Po návratu jsme se nemohli dostat do bytu. Dveře byly zavaleny nosiči na běžky. Po vniknutí do bytu ještě větší silou nás omyly mrákoty: nosiče rovnoměrně roztahané po celém bytě, zaprášené žmolkami z rozcupovaných krabic. Uprostřed toho černý zmetek, zvící púldruhého kila s hlavou mírně na stranu a svýrazem: ,,no podívejte, co se stalo, že jste tu nebyli!" Proti vám ale strašný obr, neboť vy máte teď velikost krabičky od sirek a jste úplně odzbrojeni....

Pomalu(rychle)se blížily Vánoce.

Jednou v sobotu ráno máma přinesla igelitku čokoládových figurek na stromeček a zavěsila jí na kliku u dveří do obýváku, aby na ně nemohla Bessinka. Ta chvíli kroužila pod taškou, pak začala vyskakovat, ale marně. Taška byla vysoko. Až při jednom skoku se jí povedlo zakousnout se do spodního cípu tašky. Chvíli se na ni houpala, pak se cíp utrhl a Bessinka dopadla s žuchnutím na zem. Před ní okamžitě narostla pravidelná homole z vysypaných figurek. Bessinka si před ní lehla na břicho a všechny figurky sežrala, labužnicky se olizujíc, jen zbytky třpytivých obalů ji ulpěly na čumáku. Já měl k tomuto divadlu místo k ležení ve své posteli v malém pokojíku.

,,Neřikej ty kreténe, žes nic neviděl!!" hodnotila máma moje ujišťování, že jsem spal. A k Bessince: ,,vidíš ty zmetku, teď ti bude špatně a konečně si budeš pamatovat, že to nemáš žrát!!"

Nepamatovala.

Bessince bylo tři dny špatně. Jenom ležela a nic nepodlehlo zkáze, po čemž se nám skoro začalo stýskat. Čtvrtý den jí otrnulo a hned sežrala Studentskou pečeť, jež nechala máma klidně ležet na stole v obýváku. (pokračování)