A pak že člověk dneska už nedostane ,,dýško"!

Nebudu zmiňovat korupci ani protekcionalismus ve vyšších kruzích. Kultura spropitného byla běžná v předlistopadové době mezi běžnými lidmi.

Tehdy jsem pracoval  při údržbě bytového fondu jako vodoinstalatér. Dýško od ,,babičky", jak jsem tehdy nazýval starší ženy, jež tyto práce hlavně poptávaly, patřilo v té době běžně ke koloritu této činnosti. Bohužel, v té době nevyjadřovalo ani tak úctu k člověku jako takovému, ale spíš k jeho funkci. Více také v tomto článku:http://enders.blog.idnes.cz/c/398381/Vymenny-obchod-nebo-zivot-pod-siti.html

Po listopadu tento zvyk v takovéto formě prakticky vymizel. Proto mě překvapil nedávný příběh při přepravě do Rakouska.

Předem ještě musím přiznat, že Rakousko, Švýcarsko a Německo nepatří k mým oblíbeným zemím. V mém žebříčku zemí zaujímají spíš spodní příčky díky přehnané čistotě, až sterilnímu prostředí a úzkostlivému perfekcionalismu. U Německa je to i stigma II. WW, přejaté ještě od prarodičů a rodičů. V poslední době však k těmto zemím velmi přehodnocuji vztah, neboť paradoxně právě lidé z těchto zemí mě na cestách nejvíc pomáhají a vychází vstříc.

Vezl jsem nedávno do Vídně kostýmy a další ,,krámy" pro filmaře. S radostí jsem zjistil, že je to na adresu, kde už jsem jednou byl. Lidé tam jsou sice starší, ale velmi vlídní a přátelští. Připomínají mně právě gesty i atmosférou mé prarodiče. Asi ne nadarmo se říká, že Vídeňáci jsou vlastně německy mluvící Češi..

Náklad přebírala paní, kterou jsem v duchu nazval ,,děvčobabička." Starší paní, ale oblečená jako mladé děvče. V této branži je to celkem běžné. Po převzetí mně nabízela kafe, čaj, nebo něco na zub. Já vše zdvořile odmítl. Kafe opravdu nepiju, na čaj je podle mě ještě teplo a právě jsem ,,posvačil" šíšu sekané.

Paní se culila a vytáhla ,,dvacku" (Euro) ať si tedy kafe někde dám.

Musel jsem se hodně držet, aby to se mnou neseklo.

Po třiceti letech jsem dostal zase od ,,babičky dvacičku." Navíc v ,,nepopulární" lokalitě.

Pro moralisty: Zde se nejednalo ani tak o dýško jako takové a už vůbec ne o jeho výši, ale o opravdovou úctu člověka k člověku a vyjádření pocitu, že lidé se navzájem potřebují bez ohledu na společenské postavení.