100 let trampingu. Národní kulturní dědictví nebo národní ostuda?

Fenomén nebo hnutí, jež určitým způsobem ovlivnilo nás téměř všechny dříve narozené má možná daleko hlubší společenský dopad, než by si kdo pomyslel.

Jeho vznik spadá zhruba do doby před sto lety. Rokem 1919 se datuje vznik první osady "divokých skautů", později "trampů" v kaňonu Vltavy mezi Slapy a Štěchovicemi, zvaném "Svatojánské proudy."

V té době nový fenomén, skauting, rozšířený u nás z Anglie díky jeho největšímu protagonistovi Antonínu Benjaminu Svojsíkovi, se zdál některým jeho členům až příliš vojensky utaženým. Začali vyrážet do přírody na vlastní pěst a záhy založili na Svatojánských proudech první zaznamenanou trampskou osadu "Roaring camp"(Tábor řvavých), později "Ztracená naděje" - podle tehdy promítané němé kovbojky "The Valley of Lost Hope"(Údolí ztracené naděje) Tehdy ještě netušili, že k dokonalému stvrzení tohoto názvu dojde v r.1944 po dostavění Štěchovické přehrady a  zatopením Svatojánských proudů. Osada se musela navždy stěhovat výše do stráně.

V meziválečném období bylo založeno mnoho dodnes známých trampských osad hlavně v údolích řek kolem Prahy a dalších větších měst. V té době mohla být filosofie trampingu i protestem proti počínajícímu konzumnímu způsobu života ve městech, možná stejné pohnutky, jakou o hodně později začínalo hnutí Hippies na západě. Osadníci žili v přírodě svým způsobem života s odkazem na kovbojský Divoký západ a Zlatou horečku na Yukonu v podstatě skromně v duchu přírody. Střídali se po týdnech jako námezdní dělníci ve městě, aby zajistili pro osadu nejnutnější potřeby k životu.

V poválečném období získal tramping punc odporu proti komunistickému režimu, kterým byl pronásledován. To vše vyvrcholilo pořádáním mohutného hudebního festivalu Porta, v podstatě českého Woodstocku.

Tramping se všemi jeho průvodními jevy a rituály je ryze endemickým českým jevem. Nechci se zde dále zabývat jeho historií a vývojem, ale otázkou, proč právě u nás. Ta zatím nebyla zodpovězena a je nejčastěji odbyta tvrzením, že jako vnitrozemský národ jsme víc inklinovali k romantice. To by znamenalo, že např. v Maďarsku, Rakousku, Švýcarsku a třeba Lucembursku nemají žádné romantiky. Tato otázka, kterou nikdo neřeší, může být přitom klíčová pro pochopení tohoto zajímavého fenoménu. Další řádky jsou tedy čistě mým subjektivním dojmem.

Proč právě u nás? Procestoval jsem, dá se říct, celou Evropu. Všude jsem se setkal s o fous větší elementární úctou člověka k člověku. Ta základní sounáležitost jedinců stejného druhu, vyjádřená alespoň úsměvem či vlídným pohledem u nás chyběla. Musím podotknout, že v poslední době dochází u tohoto k viditelnému zlepšení i u nás. I když ojedinělé excesy se jeví ještě hůře, než před tím. Protože jsou medializovány, nálada ve společnosti se může mnohým jevit naopak. Celkově lze ale vidět zlepšení.

Člověk býval u nás ve svých názorech, úvahách a dovednostech shazován ještě dřív, než je stačil projevit. Výchova typu: "nic z tebe nebude, nic neumíš, jseš uplně k ničemu" jistě měla vést k zocelení mládeže v tom "zlém světě". Zdaleka ne všichni ji však dovedli akceptovat.

Co mladý člověk nenacházel v běžném občanském životě, snažil se logicky hledat jinde. Tento fakt mohl vést i když netvrdím, že úplně, ale rozhodně významnou měrou k rozvoji a sílení právě trampského hnutí. Teprve u ohně v kruhu kamarádů kde se neřešilo žádné sociální a společenské postavení ani profese, natož politická, náboženská či rasová příslušnost a neexistovala zde šikana, člověk najednou zjistil, že umí zpívat, vyprávět, mít rád nebo že oplývá manuální zručností. To mu dodalo velkou dávku potřebného sebevědomí do dalšího života. I já, ač jsem se pravověrným trampem nikdy nestal, vděčím tomuto hnutí za mnohé.

Tramping tedy měl a má pro společnost jednoznačně blahodárný vliv. Je žádoucí, aby se národním kulturním dědictvím ještě dlouho nestal i když by si to plně zasloužil. Pomohl obohatit naši kulturu o mnoho výrazných osobností. Národní ostudou byla spíš atmosféra ve společnosti, díky které vznikl, rozhodně ne tramping sám.

Poslední dobou se zdá, že zájem o něj opadává. Jedná se možná o jeho původní základní formu - pobyt v přírodě v maskáčích. Opak je pravdou. Tramping v poslední době doslova explodoval do společnosti řadou moderních, tzv. outdoorových aktivit, jako je turistika, cykloturistika, vodáctví, jezdectví. Militantněji naladění jedinci o něž nebyla mezi trampy nouze, se dnes věnují adrenalinovému sportu Paintball.

Výstava "Století trampingu" v Národopisném muzeu v zahradě Kinských v Praze 5 se snaží malou kreativní expozicí toto hnutí zmapovat. Doporučuji těm, co mají o tomto hnutí malé či žádné povědomí. Skuteční trampové se tam o moc víc nedoví.

Jsem moc rád, že jsem vyrůstal v kraji s největší koncentrací trampských osad mezi Štěchovicemi a Pikovicemi na ostrohu soutoku řek Vltavy a Sázavy, zvaném Hradištko pod Medníkem. Turisticky naladěným čtenářům doporučuji projít údolím Sázavy z Kamenného Přívozu do Pikovic nebo i pravý břeh - Žampach, Třeštibok, Luka p. Medníkem. Údolím Vltavy od Slapské ke Štěchovické přehradě(Svatojánské proudy) nebo údolím Kocáby z Nového Knína do Štěchovic(tudy lze projet i na kole) a nasát tam na mnoha místech ještě onu neopakovatelnou atmosféru slávy tamních osad. Zvláště setkání s lidmi-pamětníky jsou jedinečná.