Vůně kukuřice

 Pod srpnovým letním nebem, horký vzduch se už pár dní chvěje v třicetistupňových vedrech, procházím vzrostlým polem kukuřice a náhle ji spatřím.

Malou holčičku s copánky v modrých květovaných šatičkách. Kukuřičné klasy vysoko přesahují nad její hlavu a voní. Co mi jen ta vůně připomíná?

         Ale ano! Už vím. To je vůně kuchyně mé maďarské babičky.

A chuť! Ta chuť rozlévající se v ústech. Všimli jste si, jak vůně úzce souvisejí s chutěmi? Někdy stačí zlomek sekundy a vzpomínky se začnou odvíjet jako filmová páska před očima.

         Vůně fazolové polévky se smetanou, uzeným kolenem a klobáskami, ještě teplý bílý domácí chléb, jehož chuť byla ovlivněna místním sirným pramenem. Vodu z něj místní používali i k vaření, čímž chléb získával vůni i chuť nikým a ničím nenapodobitelnou.

Vařená kukuřice se leskla velkými masitými zrny a k ní se přikusovaly langoše. Ovšem to nebyly langoše, jaké známe z pouličních stánků a  fastfoodů, kde se nakynuté placky buchtovité konzistence posypané sýrem a zalité kečupem jako langoše jen tváří.

         Ty poctivé jsou tenké jako papír, téměř průsvitné s velkými oky, to jak babička vytahovala bochánek do tenka, udělaly se v těstě dírky. Smaží se na sádle a potírají česnekem. A křupou!

         V jedné ruce šťavnatou kukuřici, ve druhé langoš, s mastnými pusami běžíme s bratranci do pole kukuřice hrát si na indiány.

         Vůně a chutě vyvolávají vzpomínky.

Vzpomínky na dětství.