Leden v Řecku aneb Dny alkyony

Zatímco se v Čechách po nadějném jarním zdání přihlásila ke slovu tradičně zima, v Řecku v některé lednové dny dosahují teploty až ke třiceti stupňům a Katce rozkvétají na zahrádce růže. Proč?

Jsou to „dny alkyony“ – ledňáčka. Ledňáčci v Řecku snášejí vajíčka už v lednu a podle pověsti byla kdysi dávno ledňáčkovi i tady jednou pěkná zima a obával se, že mu vajíčka zmrznou, a tak se rozhodl požádat o pomoc bohy. Letěl vysoko nad horská pásma, až tam, kde sníh nikdy neroztaje, k vrcholkům samotného Olympu. Vyčerpaný dlouhým letem namířil si to rovnou k samotnému vládci bohů Diovi a poprosil jej, aby s tou zimou něco učinil. Diovi se zalíbila smělost odvážného malého ptáčka a rozhodl jednou provždy, že v lednu, kdy ledňáčci hnízdí, budou dny mimořádně teplé, a tak je tomu podnes.

V dětství jsem chodila pozorovat ledňáčky k Úhlavě. Za Červeným mlýnem se řeka otáčela v krajkoví meandrů a vytvářela jakýsi pomyslný ostrov. Ledňáček sedával ve větvích staré vrby a číhal na malé rybky, které se snažily schovat pod tenké ledové kry u břehu. Peří se mu třpytilo v smaragdových a safírových odstínech a duhové barvy se odrážely v krystalcích sněhu v slabém lednovém slunci. Jednoho dne ledňáčci zmizeli. Prý kvůli špatnému ovzduší, říkával táta. Netušila jsem, zda měl na mysli ruská vojska, která se roztahovala v táboře pod Husínem, nebo chemické složení vzduchu, leč i poté, co Rusové odtáhli, se moji ledňáčci nevrátili.

Dnes už vím, kde jsou. V Řecku. Tam je jim tepleji.