Řecká pohostinnost

O řecké pohostinnosti bylo už napsáno i řečeno mnohé, já sama jsem se s otevřenou náručí, domem i prostřeným stolem dosud setkávala na každém kroku. A netýká se to jen cizinců a hostů; ono nejen v Řecku platí: host do domu, Bůh do domu, Řekové si pomáhají nezištně i navzájem. Mámy, které mají z čeho, napečou i pro ty, co nemají, a vezmou svačinu do školy i pro ostatní, šaty a boty, ze kterých děti vyrostou, se předávají dál těm, jejichž rodiče na oblečení z podpory neušetří a posílají do školy své potomky bez svetru a bosky.

Kafenio - nápisKaterina Panoy

A když se to někde „zatřese“, jak říká Katka, chudí pomohou těm ještě chudším. Před nedávnem po zemětřesení v Kefalonii byly zničené dvě vesnice, lidé zůstali bez příbytků, spali v provizorních přístřešcích a vojenských stanech a v Parze a Anthousse, vzdálených vzdušnou čarou kolem padesáti kilometrů, se okamžitě lidé sešli u kostelů a na náměstích, aby bez váhání udělali sbírku a poslali svým vzdáleným sousedům to, co kdo měl, potraviny, deky, oblečení…

Přesto s takovou pohostinností, s jakou se setkala Katka v jednom z prvních let svého pobytu v Řecku, se setkal asi málokdo.

„Kdysi jsme jeli do hor nad Dodoni,“ vypráví, „a zastavili před domkem s nápisem trochu nakřivo Kafenio. Nádherný výhled do údolí před domkem pod zrajícím vínem, před domkem dědoušek a babička. Sedli jsme si k jedinému stolu na rozvrzané židle, když jsme z nich shodili spící kočku. A objednali si nescafé. A ta bábinka nám povídá, že má jen řecký. Tak my že chceme nějakou limonádu. Babča otevřela domek, hned naproti malá kuchyňka, otevřela skříňku s chlebem, vytáhla dvě skleničky a vymačkala pár hroznů a pomerančů. Bylo to výborný. Když jsme chtěli platit, tak na nás tak zírala a pak prohlásila PROČ? Pak jsme zas zírali my a říkáme jí, že přece se v každém Kafeniu platí. A ona se tak usmála a říká: ‚Jo ta cedule? Tu našel někde děda, nám zatejkalo do domu!‘

 Kdybych to nezažila, neuvěřím. My se klidně nakvartýrovali někomu do baráku, poroučeli si kafe a šťávu a ty dobrý lidi neřekli ani slovo. Ona ta cedule byla opravdu hodně nakřivo, při druhém pohledu opravdu spíš připomínala stříšku, ale kdo to měl tušit?

Natrhali nám na cestu košík vína a až prý pojedeme někdy kolem, tak jim ho vrátíme. Jeli jsme tam asi za měsíc, naplnili jsme košík vínem, já udělala koláče jak Červená Karkulka a vyrazili jsme do hor. Byli hrozně nadšený, že nás zas vidí.“

Inu, takoví jsou Řekové.