Tchánovic v Praze

„Tchyně je z Paramythii, to je městečko v horách, a ve 14 letech odjela za prací na olivy sem do Pargy,“ vypráví Katka o rodičích svého řeckého manžela Kosty. „Potkala dědečka, který zahořel láskou k mladé holčině (je o 20 let starší), zbouchnul ji někde mezi stromy, a protože její tatínek byl kápo a chytil ho pod krkem, musel si ji vzít. Byl ovšem už ženatý a měl malého syna.

Nakonec se rozvedl a tchyni si bral, když už Kosta skoro běhal a ona byla zas těhotná. Takže z horského městečka odjela do Pargy a celý život nebyla dál než za humny. A tchán prodával olej a citrony na trzích kolem Pargy a dostal se jen tam, kam se dalo dojet za den na oslu. Takže taky nic moc. No a já jim navrhla, aby jeli s námi do Prahy. Tchán nadšený, stará už míň, ale jelo se.

Naše máma byla nadšená stejně asi jako tchyně, ale co by pro nás neudělala, a tak souhlasila, že budeme bydlet u ní. Poté, co se jí po příjezdu prošli v botách po bytě, naházeli použité toaletní papíry do kbelíku na vytírání a tchyně smetla drobky z jídla na perský koberec, už začala litovat. Takže nám připravila program, co všechno musejí tchánovic v Praze vidět, a skoro nás vykopala z bytu. Tchán byl unešený, už je to 10 let a on si dopodrobna pamatuje, kde byl a co viděl. Tchyně otrávená, buď bylo zima, nebo horko, domy moc vysoké, nebo moc mrňavé, v kostelích visel celou dobu Ježíš na kříži (pro řeckou ortodoxní pravoslavnou církev něco zcela nemožného), metro narvané a navíc si nemohla zapamatovat, jak se jmenuje stanice metra, kde má vystoupit, kdyby se náhodou ztratila, jezdící schody byly pro ni noční můra a jídlo jí nechutnalo. Takže fakt skvělá dovolená.

Tchán byl naopak úplně uchvácený (hlavně z bludiště na Petříně a planetária), jen co měl problém, bylo čurání! U nás doma nemohl, protože nesnesl, aby jej někdo slyšel, a venku se mu nedařilo. Takže jsme stavěli snad v každé ulici, aby si mohl dojít v baru na toaletu (v Praze to mají hrozně rádi), a ono mu to stejně nešlo, takže za pět minut jsme stavěli znova. No ale aspoň měl zážitek na celý život.

A nazpátek jsme měli zážitek my s ním. Opět musel na malou, Kosta se vztekal, že si má vzít plenu, a podesáté mu stavět nebude, on vyhrožoval, že počurá auto, stará vyhrožovala, že ho zabije, no fakt sranda. Takže jsme zastavili u palouku, tenkrát bylo po povodních, tak se jezdilo objížďkami, byla mlhava říjnová noc a najednou dědek v tahu. Kosta volal, troubil, stará řvala, ať nechá dědka v lese a odjede, do toho se ozvalo zatroubení a řev jelenů (je to úžasný zvuk, pokud zrovna nehledáš tchána) a dědek pořád nikde. Po hodině jsme zavolali na tísňovou linku. Kde jste? Hm, tak to nevíme, je mlha a řvou tu jeleni. Jo tak to bude asi obora. Po dvou hodinách našli dědka promrzlého na druhé straně obory. Bál se jít zpátky, protože se bál jelenů, a obejít se to bál taky, protože by už v té mlze netrefil stranu. Když lesáci viděli dojemnou scénu, jak stará místo pusinek do dědka tluče botou a řve jim nesrozumitelné nadávky, slitovali se a odpustili nám i pokutu za vkročení do obory (kdyby nebyla mlha, tak jsme viděli ceduli jak kráva Zákaz vstupu). Až do konce cesty Kosta dědkovi nezastavil, takže se svíjel na zadním sedadle a uhýbal před ranami od staré, já se svíjela smíchy na předním sedadle a nechtěla jsem ze strachu říct Kostovi, že musím taky na malou, aby mě nevyhodil za jízdy z auta, a stará nadávala, až únavou padla. V Udine konečně zastavil u benzinky, ať si dojdeme na záchod, že si musí dát kafe, jinak schválně najede do náklaďáku. Čekáme 10 minut, čekáme 20 minut a po půl hodině to Kosta nevydržel a šel se podívat, kde je tatík. Ten blbec si tak zavřel dveře, že mu nešly otevřít, a volat nechtěl, aby nepřišla stará. To už jsem byla polomrtvá pod stolem smíchy, starou málem kleplo a Kosta prohlásil, že za zámek platit nehodlá, a ať si tam zůstane. Dědek nakonec přišel na to, že když otočí tím čudlíkem uprostřed kliky, vyleze úplně v pohodě i bez rozlomení zámku, a musím se pochlubit, že na moji radu, a jelo se dál. Sice trochu trhaně, to jak si vždycky Kosta ulevil nějakým sprostým slovem, ale šťastně jsme dojeli. Ale od té doby už rodinku nikdy na žádný výlet nevzal.“