Sama na dovolenou?

„Nezbláznila ses?“ komentovali mé rozhodnutí rodiče i moje dcery. „V životě jsi nikde sama nebyla, jazyk neumíš, ztratíš se, něco se ti stane…“ Nad podobnými úvahami mávnu rukou, vstříc dobrodružství, ostatně vždyť jedu s cestovkou. Vyposlechla jsem si všechny dobře míněné rady a zanedlouho se již pokouším zorientovat v Ruzyni.

Jeden z mnoha západů slunce v Iónském moři

Z letiště v Preveze jedeme autobusem přes 75 metrů dlouhý pontonový most, který je jedinou spojnicí Lefkady s pevninou, a poté, co rozveze turisty po jednotlivých rezortech, dorazíme do Vasiliki, přístavního městečka s malinkatými plážemi pod vilkou, která se na týden stane mým domovem, a s velkou městskou pláží i s prostorem pro surfaře. 

Aklimatizovala jsem se okamžitě, hned první den jsem si šla koupit zásoby, nejdřív do pekárny, a když jsem si říkala o chléb a mladá hezká řecká pekařka mi rozuměla, požádala jsem ji, aby mi ukázala, kde se dá koupit mléko, jogurt, olej a máslo, zelenina a ovoce, a ona mi to ukázala a já jí rozuměla, zvedlo mi to náležitě sebevědomí, že se domluvím řecky, a bylo mi báječně. Ten chléb byl jedinečný, mnoha druhů, s máslem a místním medem či marmeládami to nemělo chybu, stejně jako müsli, které jsem si vezla s sebou, s řeckým jogurtem. Neměla jsem předplacené jídlo, takže jsem si vařila kuskus se zeleninou, jednou pečený lilek, a posléze saláty, dál už jsem tu opotřebovanou pánev netrápila, přestože jsem si původně chtěla koupit rybu na trhu, což byl prodej ryb každé ráno z lodí, tak jak se vraceli rybáři z lovu. Dala jsem si je raději v restauraci a čas ušetřený pečením na nekvalitní pánvi a následným drhnutím připečené téže jsem strávila na pláži.

Malé plážičky byly fajn, některé dny jsem tam byla úplně sama, což bylo jedinečné, mohla jsem si představovat, že to je moje soukromá pláž. Nedaleko odtud, asi 45 minut pěšky, je pláž Agiofili s bělounkými oblázky a v závětří, jeden den jsem tam jela lodí, další šla pěšky, přičemž jsem cestou zpět zabloudila, nějak jsem šla pořád do kopce, a když jsem spatřila přístav pod sebou z druhé strany a z pořádné výšky, došlo mi, že se budu muset vrátit na místo, kde jsem překročila bludný kořen, ale zas jsem mohla nafotit záběry téměř z ptačí perspektivy. Chtěla jsem se podívat na ostrovy v okolí, ale protože nejezdily kvůli stávce trajekty, musela jsem vzít zavděk výletem na čtyři ostrovy s cestovkou. 

Neděle tedy byla ve znamení výletu lodí na ostrovy Kefalonia, jedla jsem v taverně, kde se stravoval Nicolas Cage a filmový štáb, když tu natáčeli Mandolínu kapitána Corelliho, zdejší specialitu salát fiskardo, podle jména přístavu – velice prostý: syrový čerstvý špenát, římský salát na nudličky, sušená i čerstvá rajčata a na tom místní ovčí sýr, vše zalito balzamikem a olivovým olejem. V některých místech to dodnes vypadá jako bezprostředně po tom zemětřesení.

A plujeme dál. Na bájnou Odysseovu Ithaku, kde je jen malý přístav a roztroušené domky v okolí, kapitán na lodi cestou vypráví příběh, delegát, který umí plynně řecky, překládá, a paní z Havlíčkova Brodu to komentuje: „Já bych ho hnala! Kance jednoho! Proutníka! To určitě, ani by mi nenapadlo na něj dvacet let čekat!“ Já zasněná viděla ty triéry řeckých argonautů a jsem úplně vedle, že tady jsem a že to vidím, kde to bylo(!), navíc kapitán, když nevypráví, pouští řeckou hudbu, takže to mám i se zvukovou kulisou, a tudíž jako ve filmu. U ostrova Meganissi vplouváme do jeskyně Papanicoli, kde se ukrývala za války ponorka téhož jména, kolem ostrova Madouri, ze břehu je vidět vila řeckého básníka Aristotela Valaoritise a hned naproti se přiblížíme k ostrovu Scorpio, tedy soukromému Onassisovu ostrovu, opět kapitán Kostas dává k dobru historii i historky, nicméně tady se nemohlo vystoupit na břeh, tak kotvíme u břehu a odvážní jedinci skákali do vody z lodi, zatímco ostatní sledovali, kde je soukromá taverna, kde kaple, v níž byli s Kennedyovou oddáni, kde dům pro služebnictvo, kde heliport. Večer zpět do přístavu Nidri s až filmovou kulisou západu slunce nad mořem!

A to nemluvím o tom, že jsme se stavěli na pláži Agiofili, někteří se koupali a jiní čekali na grilované souvlaki, dělali je na lodi, bylo na přidání, a k tomu víno a frappé… 

Moře? Není slov, která by vyjádřila škálu odstínů modři, neklid vln a zároveň uklidňující zvuk příboje, fotím vlny v tolika záběrech! Když pak zjišťuji, že mám fotek kolem tří tisíc, rozhoduji se k vymazání některých… ale kterých, když je právě tahle krásná a tahle ještě krásnější a každá je úplně jiná!

Seznámila jsem se tu s párem z Aše, mají pronajaté auto na celý týden, berou mne na výlet na západní pobřeží, které je lemováno okouzlujícími plážemi, na něž je ovšem vstup většinou po přechodu nějaké hory nebo minimálně tří set schodů, což ve výsledku spolu s tím, že je konec sezony, způsobí, že jsme na plážích téměř sami. Byli jsme u vodopádů Kataraktes, kde se koupala Kennedyová, tak já taky(!), v monastýru Faneromeni jsem potkala dva popy a jeptišku, opět nádherné místo s rozlehlou udržovanou klášterní zahradou a výhledy na moře, podívali jsme se na větrné mlýny u pláže Mili, ve vesničce Agios Nikitas jsme nechali auto a vydali se na výšlap přes horu na pláž Mílós, kde byly úchvatné vlny a celkem osm lidí, z toho pět opravdu pohledných mladých nahých chlapů, modely jako v antice! Avšak všichni předstírali, že opalujíce se, spí – jestli oni byli živí?

Tady jsme strávili celé odpoledne a při návratu zajeli do vesničky Athani, kde mají známého v taverně Panorama (název vskutku příhodný, neb z terasy koukáme při jídle na celé široširé okolí a moře s opět impozantně zapadajícím sluncem), majitel se k mým společníkům hlásí, protože jsou tu už poněkolikáté, takže k našim vybraným jídlům přináší i pozornost podniku: obří rajče a papriku plněné rýží a mletým jehněčím, vskutku tak veliké, že se to ve třech nedalo téměř sníst, následují tradiční ouzo a nějaký likér, kteréžto já nepiju, a Honza řídí, takže je statečně ztrestala Alena, vzápětí se na stole objevuje řecký jogurt s medem, jako našlehaný tvaroh, nic lepšího jsem nejedla! S těžkými bříšky jsme se rozhodli, že si dáme na závěr ještě kávu, ale ne tu silnou, řeckou, nýbrž latté. To tu neznají, tak vysvětluju, že chci kafe s mlékem. „Teplé mléko?“ ujišťuje se Thomas. „Teplé.“ Za chvíli jeho paní nese velký tác, na něm tři krásné velké hrnky a džbán teplého mléka. Postaví to na stůl. „Kde je to kafe?“ diví se Alena, když nahlédne do prázdných hrnků a smějeme se, že naši řeč pochopil tak, že chceme teplé mléko. Honza mu to jde znovu vysvětlit, Thomas udělal do velkých červených hrnků studené frappé a my si do toho nalili to teplé mléko. Výsledek? Jedinečná chuť!

Sjíždíme pak z hor nad přístav Vasiliki ze západní strany, veliké hvězdy nad hlavou, rozsvícený přístav a hučící temně modré ultramarínové moře pod námi. Souhvězdí Labutě je blízko pobřeží a tak jasné!

Procházky po okolí jsem střídala s procházkami večerními po přístavu, kde kotvily jachty z celého světa i rybářské lodě a já si dala vždy nějakou dobrou rybu nebo krevety v některé ze zdejších taveren, jimiž byla hlavní ulice vedoucí podél moře poseta. Všechna jídla byla vynikající, jen poslední den, kdy jsem zašla do taverny Delphi, kde působila moc sympatická polská číšnice, s níž jsme rozprávěly mnohojazyčně o všem možném,

když jsem chodila okolo, vždy jsem se stavěla na kus řeči, jsem si objednala jehněčí kleftiko, ale kuchař byl, jak jsem později zjistila, také Polák, neb tohle vskutku kleftiko nebylo, i když se to tak tvářilo, a masa byly dva velké kusy. Snědla jsem to, ale už jsem se těšila na řeckou restauraci v Praze na Žižkově, kde tedy kleftiko dělají jedinečné. (Co je kleftiko? To se kousky naloženého jehněčího masa do oleje a oregana svážou do uzlíčku z pečicího papíru spolu s kousky brambor, lilku, cukety, rajčat a mrkve a pečou se v troubě, až to změkne a všechny ingredience do sebe pustí svou šťávu navzájem.) Tady použil kuchař zmrazenou zeleninu ze sáčku, upekl ji s velkými kusy masa v pekáči a nandal do alobalu, pro efekt, ale v něm to nepekli, jelikož byl studený.

Díky tomu, že jsem byla sama, vzbuzovala jsem u společenských Řeků zvědavost: „Éna?“ Jak je to možné a proč? A hned byli sdílní, otevření, a já tak nad kávičkou nebo dortíkem navíc, jež mi dávali jako bonus, když jsem chudák sama, vyposlechla nejeden příběh.