Poprvé v Řecku aneb Splněný sen

Od svých deseti let, kdy jsem si přečetla Staré řecké báje a pověsti, jsem byla přesvědčená, že jsem tam někdy v minulém životě musela žít, tak blízké mi bylo prostředí, lidé a atmosféra starověkého Řecka… A touha, musím, musím do Řecka! Prstem po mapě a v knihách jsem se ocitala v zemi svých dětských snů často, ale až na zkušená kolena jsem se dočkala.  

Dcera s manželem mi nabídli, že když budu hlídat tehdy dvouletého Michálka, že mne vezmou s sebou na Krétu, a já okamžitě souhlasila. Poprvé v letadle, vzrušená a dojatá, nad mraky cítím přítomnost Boha a jediná starost je, zda to, co jsem si po léta vysnívala, mne v realitě nezklame. A klesáme a mapa se stává plastickou, už vidím i bílé čepičky vln, přistáváme. Jsem v Řecku!

 Kréta

Sám nejvyšší olympský bůh Zeus se prý kdysi dávno zakoukal do libanonské princezny Európy, jako bílý býk ji svedl a unesl na hřbetě přes moře na nejkrásnější ostrov Středozemí – Krétu. Protože to byl bůh s fantazií, vzal na sebe podobu orla a teprve v té se jí zmocnil. Údajně se tak podle legendy stalo pod Diovým platanem v Gortysu.

Půjčujeme auto a vyrážíme klikatými silničkami vzhůru do hor nalézt místo Diova zrození a také onen zmiňovaný platan.

Rychle přizpůsobujeme styl jízdy místnímu. Na plný plyn i s kličkováním v kolonách i s přejížděním plné čáry. Jen to houkání klaksonů si odpouštíme. Proplétáme se mezi agrotiky naloženými ovocem a ovcemi a motorkáři a všudypřítomnými mopedy. Stejně jako lze spatřit babku v černém šátku na oslíku vezoucí si domů nákup, podobnou vzápětí vidíme na mopedu. S nákupem.

Značení silnic je vskutku nepřehledné. V řečtině je pro rychlou jízdu nestačím číst a v latince jsou nápisy jednou přepsány podle výslovnosti, podruhé podle toho, jak se názvy obcí píší.

Mapa hovoří stejně zmateným jazykem, takže po chvíli se ocitáme v místech, kde turistu nepotkáte, a muži sedící a pokuřující ve stínu před domy vstávají překvapeně ze židlí posunutých daleko do silnice, vítajíc změnu v poklidném chodu vesnice. Hovoří pouze řecky.

Vracíme se na rozcestí, kde jsme ještě věděli kudy, Diovu jeskyni vzdáváme a míříme směrem na Gortys, kde se nachází archeologické naleziště někdejšího hlavního města Kréty. Uprostřed tisíciletých olivovníků procházíme ruinami divadla, zbytky baziliky svatého Tita a zastavujeme se u zákoníku dórských osadníků, vytesaného do kamenné zdi kolem roku 500 před naším letopočtem, jímž byly inspirovány základy římského práva. Diův platan ovšem nenalézáme.

 Zimní sídlo minojských vládců

Po krkolomném stoupání pohořím Ídy přijíždíme na parkoviště ve Festu, odkud se naskýtá vskutku impozantní pohled na nejvyšší horu Kréty Ídu, známější zde pod názvem Psiloritis, nořící se do mraků. Nad hlavou majestátně krouží horský orel.

Z trosek zimního paláce týchž vládců, kteří v létě pobývali na Knóssu, se otevírá pohled přes nížinu Messará na Libyjské moře. Svěží vítr nedovolí pociťovat horko ani únavu. Procházíme zbytky chodeb stavěných podobným labyrintovým způsobem jako palác v Knóssu a zastavujeme se nejen u obřích amfor, v nichž se skladoval olej a víno.

Když už jsme pouhých deset kilometrů od libyjského pobřeží, nelze nenavštívit známou pláž v Matale, kde v jeskyních vytesaných ve skále nad mořem byly původně římské katakomby, po německé okupaci sloužily jako sídlo artilerie a v šedesátých letech se do nich nastěhovali hippies. Komuna současných květinových dětí je rozložena pod stromy. Prodávají tu své výrobky z korálků a mušlí, malují a hrají na píšťalky turistům pro zábavu.

 V dalších dnech, okouzleni africkým pobřežím, opět přes hory vyjíždíme směrem k Elafonísi, Jelenímu ostrovu, kde barva moře přechází od azurové přes tyrkysovou až k fialovým a růžovým odstínům, to pro jedinečnou barvu písku na pláži, pro nějž a množství druhů ptactva je ostrov, kam se lze mělčinou přebrodit, vyhlášen národní rezervací. Orlů je tu hned několik druhů, poštolky, sokoli, bílý mořský racek, který létá tak blízko nás, že mu hledíme do očí.

Stejně zářivě bílý je klášter Chrysoskalitisa čnící nad moře nedaleko odsud, v němž prý stále žije legendární pop Nektários. Jakéhosi mnicha na nádvoří, poté co jsme museli zahalit nohy šátky, jinak nás nechtěli pustit, jsme potkali. Ale jestli to byl Nektários? Zeus ví.

 A sídlo letní

Když už jsem na Krétě, bylo by hříchem nepodívat se do Knóssu. Mám volno jen pro sebe, tak se pouštím na dobrodružný výlet místními autobusy.

„No jo, ty umíš sice pár frází řecky, ale když ti oni odpovědí, tak nebudeš vědět, co říkají!“ strachují se děti. „Nejezdi stopem a už vůbec nestopuj loď,“ varuje mne dcera před nebezpečím. „A kdyby ses ztratila, udej souřadnice, já půjčím auto a přijedu pro tebe,“ uklidňuje mne zeť. Ale já jsem zcela klidná, to oni plaší.

V betonových budkách, jež slouží jako zastávky, se nenachází žádný jízdní řád. Kdy to jede? „Zhruba každou hodinu a čtvrt, ale půlhodina pro Řeky nic neznamená,“ dostává se mi odpovědi od usměvavého recepčního v hotelu.

Vydávám se k čekárně brzy ráno s nadějí, že snad něco pojede. Budka má otevřenou okenici a dveře, vybíhá odtud snědý Kréťan a volá: „Iraklio?“ Přisvědčím, když zjistím, že volá na mě, a on vysvětlí, že si u něj musím koupit jízdenku. Rozumím mu! A tak s důvěrou kupuji zpáteční. Čekám spolu s dalšími cestujícími hodinu. Autobus, který zastaví, však po hádce řidiče s oním mužem z budky nejede dál. Příští už byl úspěšný. Ptám se naučenou větou: „Kolik stanic je do Iraklia?“ Šofér mávne rukou, z čehož vyčtu, že to jede až tam. Babička s drdůlkem, vedle níž usedám do klimatizovaného autobusu, se v každé zatáčce pokřižuje. Ohlížím se, není-li u cesty nějaká kaplička či zmenšenina kaple na tyčce, takový malý domeček s lampičkou uvnitř, jimiž je cesta lemována skoro ve stejném množství jako růžovými a bílými oleandry. Subtropické rostlinstvo včetně palem prozrazuje, že se Kréta nachází jižněji než Alžír a Tunis. Ale babička se křižuje pořád, jakkoli mně jízda tentokrát nepřipadá zvláště nebezpečná. Při vjíždění do ulic Iraklionu vyndá ta starodávná babička z minulého století z kabelky mobil a informuje příbuzenstvo, že cestu horami přežila.

Na autobusovém nádraží zmatek a chaos. „Který autobus do Knóssu?“ „Zelený. Ne, modrý. Tamten bílý. Dvacítka,“ ukazují přátelští Řekové na proplétající se vozy. Autobusy nejsou značené, uvnitř budovy nádraží je světelná tabule s nápisy stanic, ale pouze cílových. Velmi nepřehledná. Jdu tedy kolem zaparkovaných autobusů a ptám se jednotlivých řidičů, až narazím na toho pravého. Ještě si zakouří a posvačí, času dost, a pak projíždí ulicemi Iraklionu a staví v každé druhé ulici, z čehož pochopím, že se jedná o místní MHD. Technický stav autobusu tomu odpovídá. Ale klimatizace funguje bezchybně.

 Vysněný Knóssos mne nezklamal. Rozsáhlé území dřívějšího paláce, jež objevil sir Artur Evans na konci devatenáctého století, částečně rekonstruované objekty a kopie fresek, jejichž originály si odpoledne prohlédnu v Archeologickém muzeu v Iraklionu, to vše mne přenese do atmosféry dob minojských vládců a obyvatel, jejichž kultura dala základy evropské civilizaci.

 Hlavní město

Po prohlídce Iraklionu, muzea a přístavu s benátskou pevností, přičemž se neopomenu pozastavit u známé lví kašny a pobavit se pohledem na toulavé psy spící ve stínu podloubí divadla, cestuji se stejnými zkušenostmi jako ráno zpět. Helenka vstává z lehátka v údivu a obejme mne. „Ona se vám maminka vrátila!?“ praví s účastí vedle ležící Češka. Jsem přivítána s nadšením, neboť nikdo nechtěl věřit tomu, že se vrátím se svou chabou jazykovou vybaveností.

Stejnou zásobu slov českých jako já řeckých má pětatřicetiletý Nikos, který před časem pracoval v Praze na stavbě metra a nyní půjčuje šlapadla a loďky na pláži v Bali a po večerech obsluhuje hosty v jednom z mnoha místních barů.

„Vrátil jsem se. Je to moje země. Krásná. Mám ji rád.“ Hrdý Řek, Kréťan, který nechce mluvit o krizi, pyšně upírá oči na modrobílou vlajku, kterou tu mají vyvěšenou nejen před domy, ale vlaje i před každým přívěsem v kolonii chudých ubytovaných trvale na okraji pláže.

 Ostrov Spinaloga

Do přístavu Elounda jedeme opět půjčeným autem, přece jen tento způsob cestování skýtá více svobodného nakládání s časem, abychom se lodí podívali na ostrov Spinaloga. Kapitán zahouká k odjezdu, výletníci cvakají foťáky, vlny za zádí odrážejí v terakotové impresi barvu okolních skal a sluneční výheň je zmírňována ostrým větrem. Benátská pevnost na ostrově, která bývala posledním místem, kam odváželi na počátku šestnáctého století malomocné, se brzy přiblíží. Při prohlídce působí chvílemi ponuře až strašidelně a nedobytně, ačkoli dobýt se ji podařilo rovněž v šestnáctém století Turkům. Ve druhé světové válce sloužila jako základna britskému letectvu.

Plachetnice i motorové lodě křižují hladinu. Protože architektura pevnosti i domů na vzdáleném pobřeží je ovlivněna maurskými vlivy stejně jako po celém krétském jihozápadě, čekám, kdy se na obzoru objeví Reskátor.

K tomu se navíc dočítám, že hlavní město Iraklio, v němž je náš dnešní výlet zakončen, se původně nazývalo Cádiz a provozovaly se zde trhy s otroky, a tak nemohu nevzpomenout na film Angelika a sultán.

Cádizské kočky… Egyptské kočky s dlouhým krkem a skvrnitou srstí jsou ostatně k vidění po celé Krétě. Kočky se procházejí ulicemi, válejí se mezi domy a na terasách a schodištích. Na rozdíl od těch filmových vypadají mírumilovně.

Proč Řekové tak milují právě kočky? „Jsou stejné jako oni. Stejně líní,“ odtušil kdosi u piva v Čechách. Kdyby viděl muže i ženy pracující na stavbách silnic ve čtyřicetistupňovém horku i přes poledne, siesta nesiesta, asi by své tvrzení musel poopravit. Protože jsou hrdé a svobodomyslné. Jako oni.

 Řecká kuchyně

 O tolikrát skloňované krizi nechce hovořit nikdo z místních. „Tady jste na Krétě,“ říká Vasilis, správce penzionu, kde jsme ubytováni. Pod terasou v zahradě dozrávají plody banánovníků, o jejichž složitém pěstování nám vypráví v řečtině, takže pochopím, že plodí až generace synů a dcer. Ukazuje na rostliny a nazývá je řeckými jmény. „Vikavílja,“ to je bougainvilea, o níž se dozvídáme, že ony barevné květy, jež bohatě zdobí nejeden zdejší dům, jsou vlastně fialově a rudě zbarvené listy na konci větví, které schovávají drobounká žlutá kvítka podobná tvarem našim pomněnkám.

Rudohnědou barvu hlíny, stejnou jako okolní hory, prudce se zdvihající z písčitých i oblázkových pláží, má záhonek s melouny a lilky, jež dostáváme denně na stůl. Rovněž pomeranče, ještě se stopkami, z nedalekého pomerančovníkového háje.

Řecká kuchyně ve všech pádech. Denně se podávají čerstvé ryby a dary moře, jehněčí pečené i dušené, lilky a cukety teplé, zapečené s feta sýrem či s bešamelem nebo syrové v některém z mnoha salátů. Olivy a jedinečný olivový olej.

Příprava je jednoduchá, s minimem koření, trochu oregana, máty, rozmarýny nebo šalvěje. Do salátů špetku čerstvého kopru. K pití lehká suchá vína se sladkou příchutí slunce, k nim nezbytný džbánek vody z horských pramenů. Mužští ochutnávají místní světlé nízkostupňové pivo Mythos, což je v překladu legenda.

Jídlo i pití máme v hotelu all inclusive, každý si tedy nabírá na talíře od všeho trochu a co hrdlo ráčí, abychom vyzkoušeli všechny varianty z předkládaných pokrmů, jichž se vskutku nelze přejíst.

 V přístavní taverně v Bali, bývalé rybářské vesnici, dnes turistickém letovisku vzdáleném60 kilometrůod hlavního města stejnojmenné prefektury Rethymno, večeříme v pátek, kdy tu hraje živá muzika, a Janis s Maríou v lidových krojích předvádějí ukázky řeckých tanců, do nichž postupně zapojí i hosty. Objednáváme rybí souvlaki, což je špíz s několika druhy ryb ochucený pouze oreganem a citronem, jehněčí kleftiko dušené spolu s brambory a zeleninou v pečicím papíře tak, že jednotlivé chutě do sebe navzájem prolnou a vytvoří šťávu nenapodobitelné vůně, která až smyslně útočí na všechny chuťové buňky.

 Na plážích i v přístavech jsou restaurace a taverny přímo nalepeny jedna na druhou a obsluha i majitelé lákají kolemjdoucí, přičemž se předhánějí v nabídkách a vychvalování právě svého podniku. Oproti předchozím letům snad jediný příznak krize. Všichni se víc snaží.

V Matale nás majitel rybí restaurace zavede přímo do kuchyně, abychom mohli zhlédnout přípravu pokrmů a vybrat si z menu na vlastní oči. Kuchař předvádějící své umění připomíná varhaníka, ruce mu jen kmitají. Dělá svou práci s láskou. Se stejným zaujetím vybírá ryby z ledové tříště, aby zanedlouho skončily na našem stole. Jsme tak okouzleni, že zapomínáme fotit.

Lahodná grilovaná pražma je ochucena jen snítkou rozmarýny, musaka je z čerstvě umletého jehněčího a chobotnici sundali z tyče, kde se před chvílí právě vylovená sušila na slunci.

 Jediný dojem kazí prudký vítr na terase, kde jíme, a jídlo rychle vychládá.

A sladká tečka nakonec? Mezi všemi sladkostmi, které řecká kuchyně nabízí, jednoznačně vyhrává jedinečná baklava připravená z těsta fíló podobného našemu listovému, s nasekanými ořechy nasáklými krétským medem a přesladkým sirupem. Stačí malý kousek k zasycení. Takhle nějak musel chutnat nektar řeckých bohů.

 V místní pekárně je baklava rovněž k dostání. Mířím ke známým trojúhelníkovým tvarům a ptám se, co jsou ty ostatní vystavené druhy. „To je také baklava.“ „A tohle?“ „To také. To všechno je baklava,“ ukazuje pekařka na roztodivné tvary i velikosti pečiva. Během pobytu stačíme ochutnat sotva polovinu, ale do Prahy přivážím ten nejlepší kousek. „V mnoha řeckých prodejnách v Praze je můžeš koupit také, že se s tím chceš vozit,“ popichuje dcera. Což je pravda, a chutnají stejně, ale tahle je jedinečná tím, že je z Kréty.

A můj sen? Skutečnost ve všech směrech předčila mé očekávání.