Podzimní listí

Je tady. Přikráčel. Připlížil se. Trochu rychle na vkus mnohých. Podzimní rovnodennost neodbytně začala ukrajovat den, kaštany v alejích zvíci velikosti pingpongových míčků a žloutnoucí listí na stromech nevyhnutelně připomínají blížící se nástup dešťů, plískanic, studeného větru a dlouhých šedivých odpolední, kdy se vloudí chmury do duší i těch největších optimistů.

Čekárny psychiatrických ambulancí se začnou plnit smutnými postavami se zplihlými tvářemi toužícími po antidepresivech.

Nějak jsme zapomněli splývat s přírodními rytmy. Nějak dávno jsme zapomněli uvědomit si, kam patříme, a prostě se na podzim jen trochu zklidnit, ztišit jako krajina, která se chystá k odpočinku. K příjemné dřímotě, aby na jaře mohla znovu rozkvést a vzchopit se k novému životu.

Podle přirozeného rytmu.

Deprese je choroba. Vynechejme ty vážně nemocné.

Zahráváme si s pojmy a cpeme se bezdůvodně prášky, přestože máme střechu nad hlavou a co jíst a většinou i práci. Je zvláštní, jak ti, kteří tohle všechno doopravdy postrádají, většinou žádnou depresí netrpí.

Jsme zhýčkaní rozmazlenci? Co nás vede k těm podzimním steskům?

Odborníci se předhánějí v zaručených tvrzeních o příčinách a o spolehlivých osvědčených prostředcích, jak tomu čelit.

Lze tomu čelit. Docela prostě. Zastavit se, zmírnit běh, když už nemůžeme jako medvědi ulehnout k zimnímu spánku, neštvat se a nespěchat. Jako krajina.

Využít podzimní čas k návštěvám přátel, výstav, koncertů, divadel. Pobýt v milé společnosti svých blízkých a užít si to. Jít na pěkný film do kina, přečíst pár dobrých knih.

Vyzdobit sebe i své příbytky zářivými barvami babího léta, nechat si kousek slunce někde uvnitř sebe, navonět se parfémy teplých a hřejivých vůní, z podzimních kolekcí z nabídek módních návrhářů zapomenout na chvíli na šedivé a černé tóny, obléci si šaty v barvě zralých jeřabin a v dešti si nad hlavou roztáhnout žlutý sluníčkový deštník.

A nejkrásnějším šperkem, který nás ozdobí, nechť je úsměv. Úsměv každý den, jakkoli se ráno té tváře v zrcadle vyděsíte.

Funguje to. Úsměvy se vám celý den budou vracet.

A těšit se.                          

Na setkání s přáteli, na první bílé sněhové vločky na střechách, na advent, na Vánoce, na slunovrat. Na jaro. Na lásku.

Šedé dny se rozsvítí a podzim i v dešti vám bude připadat krásný.

Zkuste to.

A zazpívejte si. Třeba tu starou francouzskou píseň: „La rochellské krásné paní loď si daly vystavět, lístek padá, lístek padá, po větru se dává v let…“

Přeji všem krásný podzimní čas bez splínů.