Na čtrnáct dní součástí pravé řecké rodiny

Katka žije v Řecku dvanáctým rokem, své dvě děti, osmiletou Anne Marii a pětiletého Jorgose učí česky. „Jurášek a Anička tě naučí a Kosta, manžel, na tebe bude mluvit jenom řecky.“ 

PargaZ. Dorogiová

Přijímám pozvání a při prvních pokusech o konverzaci se nestačím divit, jak překladač v Googlu převedl do řečtiny mnou pečlivě připravené fráze. Například větu: Kde nakupují místní lidé, překládá: Kde si mohu koupit místního občana? (Katka se smála, že jsem otrokář.) Když chci v letadle místo u okénka, pomocí Googlu vychrlím na úředníka při odbavení: Opravte si všechna okna! Chci se zjevit ve vaší kuchyni, říkám, když se tam chci podívat, a dotaz, zda máte řeckého kuchaře, přeloží Google oznámením: Řekové! Máte starožitného kuchaře. Jazykově mám co dohánět.

Stala jsem se na čtrnáct dní součástí pravé řecké rodiny a mám možnost vnímat život v řecké vesnici zcela jiným pohledem než očima běžného turisty.

Anthoussa (Rozkvetlá) je vesnice rozprostírající se v horách Paliopargy, pod pevností Aliho Paši, vzdálená od turistického městečka Parga na pobřeží, asi dva kilometry po úzké silnici točící se v serpentinách vzhůru, rozkopané, s dírami po jarním zemětřesení. Na opravách se pracuje v prachu a třicetistupňovém vedru pomalu, ale celý den.

Dům Kosty a Katky je obrácen k silnici vchodem, který hlídají tři velcí psi. Když pominu, že jsou to nalezenci, jichž se Katka ujala (jak říká: „Láska ke psům tady není moc rozšířená a já nenechám žádné štěně na silnici opuštěné.“), jsou zde nutností, protože se tu v poslední době vyskytuje skupina albánských přistěhovalců a množí se krádeže i přepadení, u Řeků dříve nemyslitelných.

„Tohle je naše bohatství,“ vede mne na terasu s výhledem opravdu k nezaplacení. Zprava anthousské domky a pevnost Aliho Paši, zleva benátská pevnost v Parze a pod ní celý horizont zaplavují tisíce odstínů modři Iónského moře. V zátoce kotví jachty a čluny a rybářské loďky, na obzoru prosvítají obrysy Lefkady,ostrovů Paxi a Antipaxi. Když večer na Antipaxi začne do tmy blikat maják, kolem něj proplouvají osvětlené trajekty na trase Atény‒Igoumenitsa, pevnosti svítí oranžově jako skleněné zámky, nahoře se klene nebe plné hvězd i s Mléčnou dráhou, je pohled ještě magičtější než ve dne. Vidět je i Korfu a při jasném počasí též v dálce Kefalonie. Nad hlavami nám každý den krouží orli, kteří přilétají velmi blízko domu. Častými návštěvníky jsou hejna vlaštovek nebo pár velkých racků. Pod námi svahy s olivovníky a červenými střechami osamělých stavení klesají k tamější největší pláži Valtos, chráněné před vlnami z širého moře skálou, jíž dominuje věž bývalého kláštera Vlacherni, kam se později vydám na vlastní pěst pěšky horskými stezkami po asi desetikilometrové trase kolem několika stád koz a dvou kapliček, podél útesů pozoruji mořské racky, lodě a trajekty na obzoru, než dojdu k věži a kostelu svaté Vlacherni.

Kraj Epirus je plný historických památek a míst, k nimž se vztahuje řada pověstí a legend. Když Turci obléhali Pargu, nemohli klášter dobýt a jelikož to byl ženský klášter, převlékli se za ženy a vnutili se dovnitř s prosbou o pomoc, poté vytáhli zbraně skryté pod ženskými šaty a jeptišky znásilnili a rozčtvrtili, jen abatyše se třemi dalšími jeptiškami unikly do věže a prosily svatou Vlacherni o záchranu, ta je vyslyšela a ony vstoupily do zdí a zkameněly. Jejich kamenné tváře hledí do všech světových stran nahoře z věže a dodnes chrání Pargu. 

       Katka překládá vyprávění, jak dědeček Kostova dědy bojoval v době osmanských nájezdů v čele fari (kmenové uskupení, něco jako rodinné klany) a jak organizoval partyzánské boje proti několikanásobné převaze Turků, nad nimiž vítězili. Praděd má ve vedlejší vsi jako národní hrdina postaven pomník. Kosta je vzdělaný sečtělý muž, Řek hrdý na své předky, na svůj kraj, ale i přestože je starosta Anthoussy, což je zde ovšem funkce neplacená, je už třetím rokem nezaměstnaný a pouze čtyři měsíce v roce pracuje v Parze jako číšník. Z toho, co přes sezonu vydělá, přičemž v práci je nepřetržitě deset hodin denně bez volných víkendů a svátků, musí uživit rodinu včetně nemocné babičky, platit hypotéku a dluhy za zimu. Zimy jsou zde deštivé, plné bouří a častých, i když mírných, zemětřesení a zásoby jídla z vlastních zdrojů se značně ztenčí, než znovu na jaře zahrádka vydá své plody.

Společenský život se v zimě odehrává především v rámci rodinných setkání a církevních svátků, kterých je tu požehnaně.

 Ani léto na svátky není chudé a já mám příležitost se zúčastnit s rodinou svatojanských slavností.

Vpodvečer se zvedl prudký, ale teplý severovýchodní vítr, při němž se trochu ochladilo (z 35 na 30 stupňů) „To je mistral,“ říká Katka, když kráčíme ke kostelu sv. Jana a venku se začíná pomalu šeřit. „V kolik to začne,“ ptám se. „Až to začne, tady se čas měří jinak,“ vysvětluje Katka řecké „maňána“. Na všechno je času dost. Lidé se scházejí, v kostele je připraven stůl s bochníky chleba, které ženy napekly, v nich jsou zapíchnuté tři tenké svíce jako symbol Svaté Trojice, a poté, co budou posvěcené, je po mši rozkrájejí a rozdají přítomným místo hostie. Ti si berou sladký chléb chutnající jako perník i domů pro své staříčky či nemocné, kteří se nemohli zúčastnit.

Celá liturgie včetně čtení ze Starého zákona trvá přes hodinu, je zajímavé pozorovat popy, kteří vykonávají obřad, jeden obchází s kadidelnicí stůl s chlebem i celý vnitřek kostela, jenž je tak odlišný od katolických chrámů, na stěnách ikony a fresky s obrazy svatých, lidé jsou uvolnění, děti pobíhají ven i zpět, dveře jsou otevřené, tudy sem proudí poslední paprsky slunce, je teplo a tak litanie, které hlubokým hlasem předzpěvuje Kostův učitel dějepisu Spiros (byl mi představen předchozího dne a nyní neskrýval radost z mé přítomnosti), a další dva zpěváci, doprovází tiché hučení klimatizace. 

Před kostelem je stojánek s pískem pro zapíchnutí prosebných svící a kasička na drobné mince, řečtí svatí stejně jako někdejší antičtí bohové mají rádi „úlitby“, a květinami ozdobená ikona sv. Jana Křtitele, s níž po skončení mše, až se nad horským údolím jasně rozezní zvony, popi projdou vesnicí v procesí, ke kterému vyhrává dechovka mladých hudebníků z Kanalaki.

Mše se účastní nejvyšší patriarcha z Paramythie, pod jehož pravomoc spadá celá diecéze. Důstojný pán s dlouhými bílými vousy a šedými vlasy spletenými do copánku. Poté, co kněží pronesou na náměstí požehnání vesnici i obyvatelům, průvod se navrátí za zvuku hudby i zvonů zpět do kostela.

Venku na dvoře před tavernou na náměstí se zatím přichystalo stínové divadlo.

Jedná se o tradiční zábavu pocházející z Persie (první bylo zaznamenáno roku 1450), kterou Řekové převzali paradoxně od Turků a již si přizpůsobili. Rodina provozovatele divadla jej hraje od roku 1850. Obsahem je satira s politickým podtextem na téma Řekové versus Turci v pohádkové úpravě. Karadžodzis, řecká verze Kašpárka, pomáhá lidem a dnes pomohl chudému svou chytrostí, aby si mohl vzít bohatou nevěstu. Záporákem ve hře je vždycky Turek. Asi půlmetrové papírové plošné loutky jsou voděné zezadu plátna a osvětlené tak, že zepředu je vidět kreslený, barevný animák.

Po divadle zábava zdaleka nekončí, hlavní bod programu má teprve nastat.

Svatojanské ohně pro sílu a zdraví. Nechce se uvěřit, že ta hromada olivových větví na betonové příkré silnici bude hořet. Ale přidali suchou trávu a listí a muži i mladíci brzy začali přeskakovat směrem dolů z kopce(!) dva vysoké ohně. Skáčou i desetiletí kluci. Nikomu se nic nestalo, jen jednomu dospělému ožehly plameny obočí. Na přilehlé cestě přibylo dalších sedm osm malých, přes něž skáčou děti. I sotva chodící batolata rodiče zvedají nad ohníčky, aby byla zdravá a silná, což při drahém a mnohým nedostupném zdravotnictví není od věci. Ženy pak házejí do ohně suché májové věnce a papírky s přáním, které se má splnit, tím spíš, že je dnes ještě úplněk.

Blíží se půlnoc a nikomu se nechce spát. Ohníčky září v očích dospělým i dětem.

Zpívají mi řecké písně oslavující rodnou zem a hlavně řeckou hymnu. „Učí je to ve škole,“ říká maminka. „Obecné školy jsou tu pouze církevní a děti jsou vedené k víře a vlastenectví.“

Agios Athanasios (svatý Nesmrtelný)

„Kosta má pro tebe překvapení,“ sdělí mi Katka ráno. Za chvíli už odbočujeme z hlavní silnice a projíždíme zeleným zastíněným tunelem z větví staletých olivovníků a platanů kolem řeky Paramythiosys (Z pohádky pocházející), za městem Perdika (Koroptev). „Tady žijí nereidy, víly,“ prozrazují šeptem děti. Mezi stromy se objeví bílý kostelík se zvoničkou a venkovním zvonem. „Je to posvátné poutní místo,“ říká Kosta, a před branou i za ní při vstupu na kamenné nádvoří je třeba se pokřižovat prsty omočenými v prameni vytékajícím ze zídky do kamenné nádržky. Za branou roste pomerančovník obsypaný ovocem, skrze nějž prosvítá slunce. Proti nám vedle kostelíku nad schody stojí prastarý olivovník s rozeklaným kmenem, uvnitř kterého je prostor jako jeskyňka ověšený darovacími předměty. Korálky, sponky, stříbrná srdíčka, obrázky svatých a Ježíška a také ručičky a nožičky.(Darovací předměty se dají zakoupit v klášterech, které jsou v provozu.) „To se sem dává poté, co se ti splní přání, srdíčko, jde-li o lásku, údy, když chceš uzdravit bolavé ruce či nohy nebo jiné části těla,“ prozrazuje Katka. „Projdi třikrát po směru hodinových ručiček tím kmenem a něco si přej!“

Síla okamžiku, energií nabité místo mne pohnou k dojetí. Nikdo se nediví mým slzám, výbuchu nahromaděných emocí. Řekové nemají ve zvyku své pocity skrývat. Je na místě parafrázovat Mozartův výrok: Moji Řekové mi rozumějí. A cítím se tu být doma.

Teprve posléze jsem schopna vnímat další pověst. Kostel byl postaven někdy kolem roku 1415 a od roku 1890 je oficiálně považován za posvátný. V té době Turci obléhali celé okolí, podmanili si Pargu a okolní vesnice. Třikrát chtěli kostel vypálit a pokaždé oheň záhadně uhasl. Místní stařík jim sdělil, že jej hlídá svatý Athanasios, jemuž je kostel zasvěcen, a že se jim to nepodaří. Potopili tedy jeho ikonu do studny (v místě, kde dnes vyvěrá pramen). Leč vzápětí se obraz vynořil, vystoupil z něj zhmotnělý svatý s mitrou na hlavě, v kněžském rouchu a s berlou v ruce a prohlásil, že na to místo nemají právo a že jej nikdy nedostanou. Ač muslimové, v bázni poklekli a začali i oni to místo uznávat za svaté. Od té doby, kdykoli se konal nějaký soud či spor nebo měla být uzavírána smlouva mezi Turky a Řeky, přísahalo se nikoli na bibli nebo korán, ale na svatého ze studně. Agios Athanasios má svátek 2. května, koná se tu věhlasná pouť s trhy, tancem a grilováním souvlaki, sjíždějí se zde popi předních postavení a mši, které se mohou zúčastnit jen muži, slouží nejvyšší pop z Istanbulu. I pro ženy je pak sloužena mše, ale méně okázalá. Ženy zde nelpí na nějaké emancipaci, ani ty mladé, zejména na vesnicích je stále muž mužem a žena ženou, jak tomu bylo odpradávna.

Povinnosti žen

V řecké patriarchálně založené společnosti se žena na venkově musí přizpůsobit muži, následovat jej, přijmout jeho zvyky a víru, starat se až do smrti o jeho rodiče a řádně vychovávat děti. V případě smrti manžela obleče žena bez ohledu na věk černé šaty a ty si, pokud nenajde nového manžela, do své smrti nesvlékne, což se nekompromisně v malých horských vesnicích stále dodržuje. A že manželé v horských samotách právě na stromech nerostou, zejména pro vdovy ne, je nabíledni.

Provdané ženy nepracují, ve slušné rodině má pouze muž tu čest být v roli živitele, ale i kdyby chtěly, práce tu pro ženy není, a pokud prarodiče neohlídají, neexistují tu školky, jak je známe u nás. Před nástupem do školy chodí pětileté děti do školní přípravky, která stejně jako obecná škola končí ve dvanáct hodin. Školní družina je zde neznámý pojem. Lze spatřit ojediněle prodavačky v rodinných krámcích, uklízečky či průvodkyně, ale jedná se pouze o ženy neprovdané nebo s velkými dětmi.

        Mezi ženami panuje čilý výměnný obchod, ta, která má na zahradě pomeranče, vymění je za citrony či sýr u jiné, šaty pro děti se běžně dědí po sousedčiných odrostlých a vůbec si navzájem vypomáhají, jak mohou.

         I cizinky, xéni, se musejí přizpůsobit. „Už jsem si zvykla,“ usmívá se Katka, přestože tchán s tchyní ji stále považují za čarodějku, která svýma modrýma očima uhranula jejich syna, a jejich přístup k ní není právě z nejláskyplnějších.

„V Čechách jsem nebyla tři roky,“ posteskne si Katka, ale vzápětí dodá: „Nestěžuji si, má to tu své kouzlo, a jak říkají Řekové, nějak bylo, nějak bude.“

Z každého dne mezi nimi si jen potvrzuji, že Řecko je země silných a statečných lidí, kteří i přes svou materiální bídu, v níž nezřídka žijí, se dokážou smát a tančit a radovat se a milovat a být pyšní na svou zem. Umějí žít.

Výlety autem byly omezené podle toho, kdy se Kosta po práci vyspal, zavezl nás někam dál za poznáním nebo nás naložil nadvakrát i s dětmi a odvezl na skútru na pláž. Zpět jsme se museli vrátit před druhou hodinou odpoledne, než šel do práce. Nebo jsme byli odkázáni na to, svezou-li nás na pláž a z ní zpět příbuzní, či na své nohy. Katce propadl řidičák a jeho obnovení lze uskutečnit nejblíž v Aténách nebo by si jej mohla vystavit v Praze jako Češka, leč na obé nejsou peníze, je to příliš daleko. Úřednická byrokracie je zde značně rozbujelá a postup složitý, z bližšího, menšího města to prostě nejde.

Přesto jsem navštívila ještě spoustu míst, byli jsme na výletě u ústí řeky Acheron (Styx), kde se vlévá do moře (loni jsem byla u pramenů legendární podsvětní řeky), jeden den jsem plula lodičkou, kyvadlovou dopravou z Valtosu do Pargy na opačnou stranu benátské pevnosti, abych se podívala do té části města, kde jsem pobývala na dovolené loni, v Preveze jsem prošla přístav a vystoupila na věž kostela svatého Charalambouse a spatřila věžní hodiny zezadu, „v negativu“. Byli jsme se podívat u skrytých anthousských pramenů, vypravili jsme se do Mlýnů, tak se nazývá výletní místo s bývalým mlýnem, kde je jakési etnografické muzeum téměř zaniklých řemesel, průvodce byl příbuzný, spustil mlýnici a ukázal nám, jak se dřív mlelo… bylo toho hodně, ale ještě víc toho k vidění zbývá pro příště.

Jídlo                                               

Snídá se na terase, děti většinou mléko se všelijakými křupavými lupínky nebo spolu s dospělými chléb, jehož je tu k dostání nepřeberně druhů, s domácí marmeládou, medem nebo sýrem, k tomu čaj nebo čaj s mlékem, Kosta si dával silnou černou řeckou kávu.

Vzhledem k nízkému rodinnému rozpočtu k obědu převažují zeleninové pokrmy z toho, co právě roste, čerstvé saláty nebo v tepelné úpravě na různé způsoby s těstovinami, s rýží, s brambory. Například takový briam jsou na olivovém oleji v troubě zapečené brambory s kousky cibule, cuket, lilku a rajčat se sýrem feta na povrchu, popřípadě s kousky kuřecího. Maso bývá ve svátek a na počest hosta. Ochutnala jsem tak jedinečné pečené šťavnaté kozlečí maso se špenátovým pilafem. Koření se pouze solí a pepřem, občas oreganem. Navzdory tomu, že je moře tak blízko, ryby na jídelníčku bývají jen sporadicky, když je hospodyně dostane od známého rybáře jako přebytek. V obchodě jsou dražší než v Čechách a pro pětičlennou rodinu nedostupné. Mají-li ryby, pečou je v jednom pekáči s vnitřkem naplněným čerstvým rozmarýnem a kolečky citronu spolu s brambory a zeleninou, která je právě k dispozici.

A domácí frappé po obědě připravuje Katka lepší a chutnější než v jakékoli restauraci.

V Řecku mají rádi sladké a peče se hodně a často. Ochutnala jsem jedinečné glykopuro, jakýsi koláč z těsta fíló s pudinkovo-žloutkovou náplní a různé druhy baklavy, což je opět spojení těsta tenčího než papír (vzdálená obdoba našeho listového) se sladkým sirupem, ořechy a medem.

Zatímco oběd se podává u stolu uvnitř obývací kuchyně, večeří se opět na terase. Studený salát, chléb, sýr, nebo zbytky od oběda. Když se do vychladlého briamu bez masa a bez sýra přidá olivový olej, získá se lahodný lehký bramborový salát.

Sport

V Anthousse vysoko nad vrcholky kopců je velký stadion, na němž trénuje žactvo a mladší dorostenci FC Enosi Parga

, starší dorostenci a muži trénují v Parze. Fotbal zde má dlouholetou tradici, snad všichni pohybliví kluci fotbal hrají a nadšeně fandí národnímu mužstvu, ve kterém v historii byli už i dva hráči odtud. Nejmladší žáci mají na stadionu oslavu, protože klub vyhrál celonárodní juniorskou ligu a získal cenný pohár. Nadto Jurášek dostal osobní pohár pro hráče, jenž dal za sezonu nejvíc gólů, takže sláva i v rodině. Jela jsem v mikrobusu s trenérem zapáleným pro kluky a hru a partou ukřičených malých řeckých kluků, které svážel z okolních vsí, nadšených z nadcházejícího večera. Slavnost začala nástupem a pochvalou hráčů, nejmladším byly předány zástupné malé poháry na památku jejich prvního velkého vítězství, poté se na hřišti soutěžilo, hrál se přátelský zápas a nakonec se jedlo, pilo a veselilo, maminky napekly koláče a dorty, Katka s motivem fotbalového hřiště, s balonem i pohárem na ozdobu, grilovalo se souvlaki. Kdo z vesnice mohl, ten se zúčastnil.

Oblast Epirus se nachází ve vnitrozemí na severozápadě Řecka,

 9302 km², 350 tisíc obyvatel, hlavní město Ioannina

Pevninskou oblastí se táhne pohoří Pindus na východě a dále Panaetoikon, předhůří horského pásma Pezovolos, zvané Palioparga

Další města, která stojí za to navštívit: turisticky atraktivní Parga, která neztratila nic ze svého středověkého půvabu, přístav Igoumenitsa, nebo přístavní město s letištěm Preveza na pobřeží zálivu Ambracian, nedaleko něhož se nacházejí ruiny antického Nikopolis (Vítězné město), vybudovaného Octavianem roku 31 př. n. l. po porážce loďstva Antonia a Kleopatry. Zachovalé jsou zbytky chrámu Poseidona a Area, hradebních zdí a divadla.