Úpoř

Úpoř je pěkná lokalita na konci světa. Nebývalo tomu tak vždycky. Po potoce se plavilo dříví, byly tu průmyslové provozy a nitro údolí bylo obděláváno. Dnes se tu zčásti chalupaří, zčásti hospodaří.  

Výše na potoce připomíná řemeslně aktivní doby rybník „Kučerák“ neboli Broumský neboli Dvorský, o něco níže býval ještě jeden, generoval pohonnou sílu pro pilu, posléze přebudovanou na „Dolejší“ nebo Krausův mlýn. Historické stavení na levém břehu potoka je jeho hlavní budova.

Přístupová cesta k oběma mlýnům vedla od mostku přes Úpořský potok, ale svého času byl celý prostor komunikativnější, terén byl průchozí i po pravém břehu Hořejšího a posléze – po soutoku – Úpořského potoka od bývalé flusárny až k hospodářským stavením před lesní branou do údolí mezi kopci.

Úpoří zástavba definitivně končí, podél potoka se ještě nějaký čas dá jít po neznačené Ševcově cestě, která sem směřuje od Karlovy Vsi. Reálie se mění. Svahy po obou stranách údolí jsou tak vysoké, že tu člověk ztrácí kontakt s okolím, zůstává jen „tady“. Nejsou tu ani žádné příčné rokle. Poprvé se svahy trochu rozestupují zásluhou pravostranného přítoku potoka, Ševcova cesta podél něho uhýbá a navrací se do Karlovy Vsi, takže po ní lze udělat „okruh“. Na tomto místě je také cedule informující o raku kamenáči a jiná s upozorněním, že do národní přírodní rezervace Týřov není povolený vstup.

Každopádně kus se dá stále ještě podél Úpořáku jít, neznačená cesta pokračuje, zleva obcházím vrch U tří skalek, ale to tam dole nepoznáte – tam vám připadá, že prostě jdete pořád podél potoka, přičemž on ten vrch poctivým půlkruhem obtéká. Loni na podzim jsem došla ještě k dalšímu pravostrannému přítoku a tam jsem to zabalila, protože – za prvé – jsem se chtěla dostat z údolí stejnou cestou zpět dřív, než se začne stmívat, a – za druhé – to bylo už jen kousek před zákazovou cedulí. Vrátila jsem se napřesrok s kvalifikovaným průvodcem, bez něhož – jak se ukázalo – bych podél potoka neprošla nejen proto, že se tam nesmí, ale i proto, že to vůbec není snadné. Vlastně jsem měla průvodce dva – legálního mísťňáka a psa Koudyho.

Je překrásný červnový den, po chladném, deštivém jaru je všude spousta vysoké, bujné zeleně a potok má hodně vody. Až k soutoku s Prostředním potokem to jde, cesta se sice časem mění na úzkou pěšinku, ale ta je zatím schůdná. Vlevo se odděluje cesta směrem k levostrannému přítoku, který má také hodně vody – jako teď všechny potoky – a do Úpořáku ústí nepřístupnou roklí. Ostatně i ta cesta je dosažitelná jen mokrou nohou přes potok. Jediný most je pouze na soutoku s Prostředním potokem, další – dřevěná lávka – je až pod Týřovem.

Zdá se neuvěřitelné, že zde všude pulzoval život – filtrem historické paměti kdysi, geologicky nedávno. Prostřední potok sem přitéká od Vlastce, sbírá se na západním svahu jeho hřebene, setkání s Úpořským je pro oba značným překvapením, protože nahoře začínaly oba asi kilometr od sebe.

Údolí Úpořského potoka bývalo průchozí. Vedla podél něho cesta k brodu pod Týřovem, což nebyla jen tak nějaká hraniční pevnost nebo lovecký hrádek, nýbrž velevýznamný hrad. Obhlížíme skály nad pěšinou a máme za to, že místy je naši předkové museli přitesat, jinak se podél potoka nedalo projít. To už je ovšem opravdu hodně dávno, z Týřova je zřícenina a kam – ke kterému tvrzišti či hradišti – se dalo pokračovat na druhé straně řeky, se už také můžeme jen dohadovat.

Každopádně údolí potoka sevřené pětistovkovými kopci bylo všude, kde se potoku za miliony let podařilo uložit vrstvy naplavenin, zkultivováno k zemědělskému využití a potok sám byl zregulován ve splavnou vodní cestu. O podnikatelské záměry nebyla nouze. Zprvu někoho z panství napadlo zřídit na potoce manufakturu na výrobu javorového sirupu. Žádný z bedekrů neopomene připomenout v této lokalitě výskyt javorů klenů a z nich právě se sirup vyráběl.

Dílna stávala na soutoku Úpořského a Prostředního potoka. Byl to ovšem spíše experiment, po pouhých dvou letech se ukázalo, že šťáva z javorů nemá valný obsah cukru, a výroba byla zrušena. Posléze se rozhodl posílit výkonnost potoka jakýsi Jan Nittinger, funkcí nadlesní a patrně nějak spřízněný s oním veleschopným správcem fürstenberského panství Františkem Nittingerem, jehož známe z příběhu Habrového potoka, k zefektivnění dřevařského podnikání. Povolal si „čtyři plavce ze Švábska“, kteří se inženýrských prací na potoce ujali. Budova bývalé „Cukrárny“ našla využití jako jejich ubytovna, tři z nich měli příjmení Zanger, a tak se tam říkalo na Cangrovně. Stejně jako na Habrový potok, i sem přinesla zkázu povodeň v roce 1872. Protrhla hráze dvou rybníků i všech nádržek a nádrží a k obnovení plavení dřeva už nedošlo. Voda zničila i Cangrovnu – v té době byla přeměněna na hájovnu – a cestu údolím potoka k Berounce beznadějně zanesla. Apokalyptickou událost připomíná cedulka na skále – zachránil se zde hajný Vavřinec Staněk s celou svou rodinou.

Cedulku nalézáme, je na skále za mostem nad levým břehem potoka. Rádi bychom ještě našli „Cangrův kříž“, nedaří se, až po návratu se v Broumském zpravodaji dočítám, že stával na skále nad hájovnou do roku 1958. Nevíme, kde stála hájovna, můj průvodce mi ukazuje místo kousek po proudu potoka za pamětní cedulkou.

Za soutokem se cesta podél potoka ztrácí, je to bezzásahové území a nebýt mých dvou průvodců, dál bych prostě nešla. Jsou tu zbytky jakési pěšinky, ta je ovšem každých pár metrů zavalena mohutnými padlými stromy, mnohdy leží přes sebe a některé očividně spadly nedávno, protože na větvích ještě mají zelené listí. Kde neleží stromy, sahají skály až do potoka. Poprvé se brodíme jen kousek za pláckem, kde snad stávala ta hájovna. Můj průvodce je vybaven botami do vody, půjčuje mi je, nechává si na nohou sandály a brodí v nich. Proud je dost silný. Brodíme nesčetněkrát, často nám nalézá přístup Koudy. Úpořák tu moc přítoků nemá, největší je jeden zprava – pěšina, jíž jsme se dosud jakž takž drželi, uhýbá podél něho do kopců – ale fungují i ty menší, které jsou jindy asi bez vody, a v hlavním potoce je vody čím dál víc, v nejsilnějším proudu ji občas máme do půli stehen.

Brodíme a brodíme, z břehu na břeh a zase zpátky.

Pokud zrovna nejsme v potoce, vyzývá mě můj průvodce, abych, když už tu jsem, taky koukala kolem sebe, protože to stojí za to. Jsou tu suťové svahy, kamenné koberce porostlé mechem, strmé skály, ptáci cvrlikají a potok vesele zurčí. Oba jsme hudebníci, slyšíme přírodní polyfonii. Nevím, co slyší Koudy, ale brodění si náramně užívá.

Poslední skála a poslední brodění a jsme pod hradem. Zdola od potoka zřícenina není samozřejmě vidět, rezervací k ní vede značená cesta ze Skryjí, jejíž součástí je dřevěná lávka přes Úpořák. K tři sta metrů vzdálenému ústí Úpořského potoka do Berounky jsem si v červnu vzrostlým příbřežním porostem netroufla, musela jsem počkat do podzimu.

Vlastně je to ještě méně než 300 metrů, počítala jsem to od mostku k hradu, ale cesta pak vede ještě kousek podél potoka, takže je to nějakých sto, maximálně 150 metrů. To ale nic nemění na tom, že v čase vegetačního boomu se potok a řeka setkávají kryti hustým porostem, který žahá, bodá a podráží nohy, a prodírejte se k soutoku, když nevíte, jak to u břehu vypadá. V červnu jsme zvažovali možnost dojít k řece potokem, ale vzhledem k stavu vody nám to nepřipadalo bezpečné.

Poslední desítky metrů Úpořského potoka jsem si tedy nechala až na listopad. Kopřivy už jsou polehlé a já přicházím k potoku a žasnu. Nebezpečné? Nebýt padlých kmenů obrovských stromů, které potok přehrazují, dalo by se v pohodě dojít korytem až k řece a ani bych si nemusela zouvat boty.

Týřov je dokonale zformovaná lokace. Ostroh nad řekou je ohraničený údolím Úpořského potoka z jedné a Týřovického potoka z druhé strany. Potoky se stékají kousek před řekou, kdysi do ní možná ústil každý zvlášť. Zvědavost mne vede pár desítek metrů proti proudu Týřovického potoka, z této strany je hrad nedostupný, potok tu má strmou, příkrou rokli s vodopády. Ostroh je níže než okolní kopce, hrad nebyl snadno k zahlédnutí, nikdy nebyl nejen dobyt, ale ani dobýván.

Mezitím pod ostrohem probíhalo – a stále probíhá – sžívání vod: dvou potoků a řeky. Potoky velký tok zbrzdily, řeka se zde rozepjala do šíře a v současné době tu obtéká dva ostrovy, menší a větší. Potoky mají na svědomí i následné zúžení říčního koryta, do něhož navalily kamenný práh z naplavenin tvořících příbřežní loučku. Na jejím konci pod zalesněným svahem stojí chaty, jejichž majitelé musí být duší ortodoxní trampové, protože se sem odnikud nedá dostat autem. Kdysi tu prý stávala rybárna a domkářská usedlost. V roce 1872 povodeň vše smetla a byl to konec týřovského podhradí. Řeka na oplátku zase mírní potok, přijímá ho – jakoby – ještě dřív, než k jejímu břehu dospěje. Úpořák má před ústím koryto široké a nikterak nespěchá.

Ve svém ústí do řeky je to potok na pohled nicotný, ale mám za to, že hodně vody odevzdává spodem už na té loučce a určitě mívá časy vyšších průtoků – kamenný práh, z něhož si soutok obhlížím, je rozsáhlý a myslím, že v červnu byl zcela pod vodou.

Úpořský potok jsem si – včetně dvou jeho hlavních přítoků, Hořejšího a Prostředního potoka – procházela přes rok. Část od pramene k Úpoři se dá zvládnout za půl dne, přičtete-li čas na přístupovou a zpáteční cestu, vydá to na celodenní výlet. Vstup do NPR Týřov je zakázaný, získá-li poutník povolení, neměl by chodit sám. V hlubokém zarostlém údolí může šlápnout na kluzký kámen, zranit se při přelézání přečetných kmenů a hromad větví, při brodění mu může proud či kámen podrazit nohy natotata. Navíc jsou tam údajně raci. Před jednou chalupou na příkré trilobitové pěšině do Skryjí, po níž jsme se v červnu vraceli do civilizace, seděl pán a ptal se nás, jestli jsme je viděli. Neviděli, voda byla po nedávných deštích kalná. Upřímně řečeno, na raky jsme ani nepomysleli. Kdo ví, jestli bychom se brodili tak bezstarostně. Při nižším stavu vody je to asi snazší, ale zase se potok nepředvede ve své plné kráse. Protože potok se až na letmý dotek s rekreační zástavbou v dolní části Broum zcela vyhýbá civilizaci, lépe se s ním navazuje kontakt na sklonku podzimu a v zimě, kdy vegetace spí.