Potok od Sirské hory

Sirské hory jsou tu dvě, vzdušnou čarou čtrnáct kilometrů od sebe. A vlastně ani ten potok není jen jeden. Mateřská Sirská hora posílá vody do všech světových stran. K jihovýchodu se rodí potok, jemuž dali lidé jméno Zbirožský.

V té sirskohorní dualitě je jakási dojemná symbolika. Zbirožský potok je nejdelší pravobřežní přítok Berounky v Křivoklátské vrchovině. Ve skutečnosti má Křivoklátsko v gesci jen zčásti, možná ani ne z poloviny, protože jeho horní tok sytí pláně a kopečky mezi pohořími Radče a Brd, odborně Hořovické brázdy, a všechno, s čím komunikuje na svém levém břehu, náleží Radečské vrchovině.

Vzhledem ke své délce by si nicméně zasloužil nějaký výraznější mateřský vrch. Sirská hora je výškou (593m) v Radečské vrchovině až osmá a ani se nijak krajinně nebo kulturně neprofiluje. Pravda, je štědrá na vodu – k Těškovu vysílá Chejlavu, na opačnou stranu četné průsaky, které se hromadí v Cekovském rybníku, k jihu podobně, a něco jí zbývá i pro sever, lidé zde její příděl zachytili do studánky. Ovšem oč více vody rozdává, o to méně ji pak jednotlivé vodoteče zpočátku mají. A tak u nejdelšího ze svých zrozenců, když už ho tedy do světa s žádnou extra výbavou neposlala, projevuje starost o jeho kondici alespoň tou jmennou duplicitou. Druhá, o něco nižší Sirská hora střeží dolní tok potoka. Arciže ta jména oběma kopcům přiřkli lidé, ale jako pohádka je to pěkné, ne?

K počátkům Zbirožského potoka vyrážím od obce Těškov. Ze silnice, která se za vesnicí mění v lesní cestu na Sirskou horu, je v dálce vidět okrajový hřeben Brd nad Holoubkovským potokem, ale jen chvíli. Než jsem si výhled stačila vyfotit, přihnala se sněhová vánice a není vidět na krok. (Na D5 to toho dne způsobilo hromadnou havárii.) Scházím z cesty do lesa sousedícího s rozlehlou loukou. Jejich rozhraní je důsledně vyznačené příkopem, v lednu je v něm voda a čím dál jdu, tím je jí v něm víc. Na několika místech je zaústěný do rour, které odvádějí vodu pod louku a posléze do návesního rybníčku v Těškově, mě ale zajímá ještě o něco dál, kde je od něho v jednom místě prokopána strouha kolmo do lesa a je to umělý počátek Zbirožského potoka.

Miluju rozvodí a tady „nahoře“ si fakt užívám kontakt s prostorem, kde voda v příkopu více méně stojí a rozhoduje se, jestli posílí proudění k Těškovu, pod nímž se v místě nádrže zvané Louže rodí potok Chejlava, nebo opačným směrem pod Sirskou horu, kde posílí přirozené prameniště Zbirožského potoka.

Do jeho umělého koryta jsou přivedeny strouhy z obou stran a je jich poměrně dost. Všechno to je asi nějaké staré dílo, strouhy nejsou nijak zpevněné a kdyby nebyly jako podle pravítka, působily by skoro přirozeně.

Poprvé jsem šla Zbirožský potok v červnu, koryto měl zarostlé a vody v něm bylo pomálu. Teď jí má hodně, mírně proudí a dvakrát jsem ho dokonce zaslechla zurčet.

Na první z pěšin, které potok přetínají, potkávám paní se dvěma psy. V liduprázdném lese se s ní dávám do řeči, jeden z psů mě ostře kritizuje. Má proč: nedošlo mi, že v tlusté zimní bundě s kapucí, přes kterou mám ještě navlečenou pláštěnku, aby mi v té vánici nahoře nepromokl hadrový batůžek, mu musím připadat jako strašák do zelí.

Další cesta, kterou potok podtéká, je klíčová. Vede po ní modrá na Sirskou horu a přes obec Sirá do Zbiroha, podle mě to kdysi mohla být i alternativní trasa Řezenské/Norimberské cesty po té, co se osada Mýto přesunula tam, co je dnes. V Panském lese pod cestou je původní pramenná oblast potoka. Za tu dobu, co si procházím Zbirožský potok, jsem na tomhle místě stála už několikrát a přemítala, jak dál. V únoru jsem se vybavila botami do vody, že do houští, do něhož se koryto pod cestou noří, vstoupím potokem. Ukazuje se, že to není potřeba. V zamokřené pasece se potok rozlévá a zase se ukázňuje, klikatí se a vysloveně si lebedí v trávě, která je teď suchá a polehlá, projít tudy sice není žádný komfort, ale jde to suchou nohou. V létě ty traviny bezpochyby nastraží pocestnému nejednu mokřadní past nebo ho k potoku vůbec nepustí. Díky umělé dotaci z návrší nad Těškovem má potok spoustu krásné vody a vydrží mu to tak až pod vrch Lom, před nímž uhýbá k jihovýchodu.

Na pohled se zdá, že o vodohojnost zase přichází. Kdysi dávno si tu na něj zřejmě počíhal nějaký geolapka a většinu vody mu ukradl. Jinými slovy potok se tu dostal na vratkou půdu z nánosů na málo propustném podloží a odevzdal svou vodu stávajícím bažinám. Kdyby tu krajina bývala zůstala sama sebou, bažiny, tůně, mokřiny, podmáčené louky a paseky by tu byly dodnes. To ovšem bylo kdysi. Vzhledem k tomu, že se potok v těchto místech připletl shodou historických okolností do trasy veledůležité dálkové komunikace, zahrnují ho lidé do veškerých terénních úprav, které tu provádějí od dob, kdy na to technologicky začali mít – takže možná už od pravěku. Zažil leccos – zvodňování terénu a naopak jeho vysoušení, zasypávání, odklánění koryta, regulaci. Těžko se mi s ním navazuje komunikace. Ztrácí se mi v hlomozu civilizace, a to doslova. Ještě chvíli se vzduch chvěje zvukem, v němž splývá šum lesa a hluk blížící se dálnice, teď v lednu a únoru mnohem silnější než v červnu, načež se les rozestupuje a dálnice nabývá vrchu.

Potok má v jejím tělese dvojitý propustek dimenzovaný na hóóódně velkou vodu, asi kdyby se čirou náhodou chtěla protrhnout nebesa jako v roce 1872. Vtéká do něho nicotný, na druhé straně je hned sveden pod silnici do Siré a vzápětí pod starou Plzeňskou. Přes louku směrem k domkům na okraji lokace, které se říká Kařízek II a administrativně náleží k Mýtu, pokračuje dál upraveným korytem, je proveden pod železniční tratí a než se stačí rozkoukat, pohlcuje ho obrovský rybník.