Křest Zbirohem

Dospěli jsme - já a potok - společně do Zbiroha. Tak co, potoku? Už konečně víš, kdo jsi a kam patříš?

Potok má za sebou zhruba deset z téměř třiceti kilometrů své délky, tedy třetinu. Dětství, dospívání a mládí, fáze života, kdy i člověk musí poslouchat, dělat, co mu přikazují či radí druzí, sbírat zkušenosti dobré i špatné, znenáhla si nalézat a prosazovat vlastní identitu.

Zkouška dospělosti přichází potoku v místě, kterému se říká Zámostí a je to na dolním konci protáhlého Masarykova náměstí ve Zbirohu. Zprava se tu do něho vlévá potůček od Týčku, na mapách sice ještě bezejmenný, ale pro obyvatele vsi, z níž přitéká, je jasně Týčský a dost vlivný na to, aby na něm hned u obce zřídili – z bývalé hasičské nádrže – veřejné koupaliště. Samotné osidlování lokace je zastřeno mlhou ještě i v historických časech, ale terén napovídá souvislosti se „starým Zbirohem“ v zalesněném svahu nad pravým břehem potoka a samozřejmě i se skalnatým vrchem, na němž stojí starodávný hradozámek.

Osadu na soutoku, která se během staletí vyšvihla na městys a nakonec to dotáhla na město, určili lidé potoku za kmotru, a jmenuje se tedy po ní Zbirožský. Na starších mapách ho ale na jeho horním toku vystopujeme jako potok Lhotský, Místní nebo Mlýnský a v současné době je lokálně srozumitelný též jako Čápský. Nezpochybnitelně Zbirožským se vlastně stává až za Přísednicí, ale to bychom předbíhali.

Zámostí je energeticky poměrně silná část města kolem mostu (dříve nejspíš brodu) přes potok, třebaže vlastní centrum Zbiroha je o něco výše v blízkosti kostela. Jinak tu ale po staletích kooperace člověka s potokem moc stop nezbylo, spíš zde vnímám svědectví o různosměrných zájmech osadníků, kteří přicházeli a odcházeli a pocestný jen nechápavě hledí na nesourodou směs obytných stavení, domků, paneláků, zahrádek a všelijakých provozoven, které musí obejít, než se dostane k prvnímu z trojice dalších rybníků.

Působí to tu na mě pořád odcizeně, ale už ne tak depresivně jako kolem Kařezu a rybníků před Zbirohem. V údolí s rybníky Flusárem, Mlýnským a Kravákem je potok lidem už rovnocenným partnerem. Za odbočkou ke starému Zbirohu (po zelené) se na břehu Flusáru zvedá rozeklaný skalní výchoz, v lesích jich tu podobných jsou spousty a i to je dokladem, že charakter reálií kolem potoka se změnil. Pomalu začínám atmosféře místa rozumět. Restaurace Na Panelu s přilehlými chatkami připomíná na první pohled nějaké socialistické retro (provozovateli se omlouvám, nevešla jsem, podobnými pohledovými relikty je naše vlast poseta), domy na pravém břehu Mlýnského rybníka a zejména dvě haciendy postavené neuvěřitelně přímo na jeho hrázi (někde v těchto místech stával Obecní, posléze Wildův mlýn) sálají zbohatlickou arogancí. Potkávám dost lidí s psy, u Kraváku vysedávají na protilehlých březích dva rybáři. Jako by zde existovalo mnoho mikrosvětů, jejichž hranice obyvatelé prostě nepřekračují a vůči vnějšímu světu si je přísně střeží.

Přes hráz Kraváku neboli Františkovského neboli Lepenkárenského rybníka mi hučí vstříc soukolí jakési monumentální provozovny bůhvíčeho, budova přiléhající pod hrází k potoku je pozůstatkem bývalé vysoké pece. Modrá, po které jsem sem ze zbirožského Pětidomí došla, uhýbá k Babí skále a do Jablečna. Abych nemusela opouštět potok, pokračuji po silnici. V louce je další zbirožská ČOV (první je v Zámostí ještě před mostem), tato velmi zánovní, potok se tulí k zalesněnému svahu pod Babí skálou po svém pravém břehu.

V dálce se přede mnou zvedá svah ke Kohoutovu (tam někde je i Těchovín, ale myslím, že odtud není vidět) a jako bych slyšela dlouhý, navždy zadržený výdech krajiny včetně potoka: KONEČNĚ.

Před Přísednicí dostává Zbirožák posilu v podobě Svatopetrského potoka, který přitéká od Týčského vrchu. Jménem souvisí s lokací U Svatého Petra, kde stojí kostel sv. Petra a Pavla a nad ním zřícenina hradu Řebřík. Hned za soutokem mají potoky prostor pro sdílení v rybníčku a že je o čem si povídat!

Svatopetrský potok totiž cestou nabral ještě potoky Líšenský a Pařezí, oba od obce Líšná, a prošel vodní nádrží nad obcí Jablečno. Další cestu volím podél chat za obcí a zavlhlého koryta, které bych ráda považovala za Přísednický potok, ale je to pozůstatek mlýnského náhonu. Jsem zvědavá na „štolu v Matčině hoře“: inu, zamřížovaný vstup do skály v lese, nic, kvůli čemu by stálo za to prodírat se křovím po pěšině, která je čím dál tím méně schůdná. Koryto náhonu je svedeno do Zbirožského potoka těsně před jeho soutokem s jedním z tří jeho nejdůstojnějších přítoků.

Toto je Koželužka, začátkem září jsem k soutoku skrz křoviny nedohlédla, ale při návratu jsem se s ní potkala v místě, kde podtéká silnici, a okamžitě jsem k ní pojala hluboké sympatie. Rozhodně láká k prozkoumání.

Díky Koželužce také končí na druhém břehu Zbirožáku kukuřičné pole a dál už je jen louka, takže zouvám boty a ponožky, brodím potok a přes louku mířím na silničku, která vede kolem Křtitelní studánky k lomu Třebnuška.