Lom Třebnuška je pro Zbirožský potok poslední tvrdý střet s civilizací. Zbirožák nabývá sebevědomí. Kromě Koželužky mu tu ve vlhčích časech přivádí další vodu drobné, spíše občasné vodoteče zleva i zprava.
Turistická modrá se vzdálila od potoka a vede přes Matčinu horu, „slavnou ochránkyni zdejšího lidu za švédských válek“. Zdá se, že ze všech historických peripetií a přírodních katastrof zanechalo nejhlubší paměťovou stopu na Zbirožsku – vedle odbojářských aktivit za druhé světové války – právě řádění švédských vojsk. Vzpomínkou na tyto dávné časy, s nimiž se může pocestný pokusit navázat kontakt, je mimo jiné kříž nad „křtitelní studánkou“, u níž osvědčoval srdnatost kněz, který zde v době vpádu Švédů křtil novorozeňata rodičům rozprchlým do úkrytů.
Lom Třebnuška je kopec vykousaný na levém břehu potoka, přetíná ho silnice údolím, po níž jdu, abych byla blíže k potoku. Kámen, co se zde láme, mi připomíná kamení, z něhož se sypou železniční náspy, tak jsem si dala tu práci, že jsem si zjistila, co se tu vlastně těží – je to křemitý porfyr vulkanického původu.
Zbirožský potok je za lomem mohutný, vypadá jako malá říčka a takový už zůstane. Na pohled je i v docela dobrém stavu, i když sem tam narážím na místa, kde se hromadí pěna.
Silnice uhýbá doleva k obci Třebuška. Další kříž, tento měl kdysi zřejmě vyznačovat křižovatku, buď vzal za své nebo je, nespatřitelný, v ohrazeném areálu bývalého mlýna. Varovná cedule „soukromý pozemek“ brání i přístupu k potoku. Majiteli se na údržbu a zvelebování obrovských budov mlýna a přilehlých pozemků zřejmě nedostává sil, leč je to k prospěchu věci, protože je tak aspoň vidět zbytek bývalého náhonu. Odděluje se z potoka kousek za lomem a vede podél silnice v podobě zarostlého a místy už zcela přirozeně rekultivovaného koryta.
Modrá se k silnici vrací po vachrlaté lávce, která volá po opravě. Kus dál je ale přes potok další lávka, nevede odnikud nikam a má stejný design jako tato chátrající, tak možná, že KČT míní přeznačit cestu, vést ji ještě kousek po louce a na silnici ji vyvést až zde, což by bylo pěkné, protože je to v místě, na němž stojí za to se zastavit – je tu splav, z něhož se odděluje další náhon, napájí poměrně velký rybník po levé straně silnice a opět je vidět, jak vedl vodu na kolo provozovny, která bývala Kalousovým mlýnem a před tím Papírnou (tak se jí říká i dnes). Současný majitel náhon podél domu opravil a nechává jím vodu s hukotem padat pod zem a následně na zahradě vytékat na povrch a původním korytem vracet do potoka. Zdraví se tu se mnou volně pobíhající vlčák, zdá se, že mi toho má hodně co říct, zatímco jeho páníček zamazává něco špachtlí u paty zídky a ani se neotočí.
Za Zbirohem je to vlastně od mlýna k mlýnu (až si říkám, zda by nebylo od věci napsat samostatně o mlýnech na ZP) a splavy i náhony jsou zachované skoro u všech.
Majitelé dalšího se jeví jako mimořádně xenofobní – nedovolují projít kolem rybníka a delegují pocestného na modrou, ta ovšem vede podél potoka, takže za mě OK. V místě, kde se spojuje jalová strouha z mlýna s potokem, je „Rudolfova lávka“. Postavili ji místní chataři a proběhlo to patrně jako takové vzepětí komunitního ducha, že na sousedním stromě visí fotogalerie ze dvou fází její obnovy – 2009 a 2016.
Je jedenáct, mlha, do níž bylo ráno všechno zahalené, se začíná zvedat. Jak to tak bývá, za klenotem – i přírodním – se člověk musí vypravit někam do nitra. Osada Terezín je „na konci světa“, svou vstřícnou atmosférou navábila mraky chatařů, ale i ona má svou praktickou minulost – stával zde statek, který v roce 1835 koupil Josef Lüssner a zřídil zde skelnou huť pojmenovanou Theresienthal (na počest své manželky). Provozovna fungovala za různých majitelů do roku 1885, nakonec jako obilní mlýn, ale mlynář ze sousedního, výše položeného Kozova mlýna ji vnímal jako konkurenci, mlýn vykoupil a nechal ho zbořit a náhon zasypat. Posledním pozůstatkem areálu sklárny je tzv. Zámeček – u zkratky nahoru na Lhotku. V údolí prosperují i dva bývalé socialistické rekreační komplexy, konkrétně DDM Mladá Boleslav zde má „letní tábor Lhotka“ a kousek dál za Terezínem má DDM Teplice na vpravdě pohádkovém místě „letní tábor Zbirožský potok“.
Cesta k Ostroveckému mlýnu je překrásná. Udělalo se pěkné počasí, slunce svítí, možná i trochu hřeje (šla jsem začátkem listopadu) a pěšina vede rozlehlou loukou, kde má všechno svůj prostor – stromy, svahy, potok, ptáci i ten, kdo tudy případně prochází. Ostrovecký mlýn – „klepáč“ – připomíná, jak asi vypadaly mlýny kdysi dávno. Mlýn je zařazen do programu obnovy Ministerstva kultury. Vlastník je sice soukromý, ale pocestný může venkovním areálem procházet dle libosti.
Ještě chvíli jdu po podobné louce, jako byla ta za Terezínem, a Zbirožský potok teď čeká mocná posila v podobě Vejvanovského potoka. Spolu s Koželužkou jsou mu největšími dodavateli vody. Přitéká hlubokým údolím vedle silnice od Ostrovce, ale on sám má počátek daleko, daleko na severních úbočích Radečské vrchoviny na východ od Radnic. Jankovský mlýn je opět pro pocestné zahrazen, ale modrá vede pod ním podél potoka, mlýn je výše v louce na předlouhém náhonu. Kouzelné místo. V širokém lůně zalesněných kopečků tu člověk má pocit, že klíč k tajemství života je tu na dosah a že je to vlastně docela jednoduché. Po zelené do svahu by se kolem zánovního quasi hospodářského areálu, ve skutečnosti hájenky, před dvaceti lety využité k natáčení seriálu Ranč U zelené sedmy, dalo dojít ke Kohoutovu a pod Týčský vrch.
U brodu – jen pro auta, pěší mají vedle lávku – vtéká Zbirožák do lesa a až k Podmokelskému mlýnu pokračuje bez chatového plevele. Není to daleko, necelé tři kilometry, ale je to autentický les a jím od Kohoutova přitéká Ostrovecký potok, jehož údolí je vidět ze svahu Těchovína. Krajina komunikuje svou kompaktností – čím je fragmentovanější, tím je s ní navázat kontakt obtížnější. Při pohledu shora, ze západního svahu Těchovína, jsem měla intenzivní pocit, že „to tam dole“ už je něco, co k Těchovínu nepatří. Nedokážu to popsat ani vysvětlit. Prostě jsem cítila, jak se stůj co stůj chci přimykat k lesu, svahům, kamení, všemu, co spolu souvisí a navazuje na sebe kolem Těchovína, Janušek, Úpořského potoka, Vlastce, skal, luk a kopců tam nahoře, a to údolí najednou ukazovalo „někam jinam“.
Zbirožák předvádí v lese úchvatná místa s hlubokým skalnatým dnem. Před Podmokelským mlýnem marně hledám „sirný pramen vyvěrající s převelikým zápachem zpod kořenů mohutného starého smrku“. Zápach žádný, pramen taky ne. Ale kopec vpravo, obtékaný Ostroveckým potokem, se jmenuje Sirská hora – jiná než pod kterou pramení Zbirožák – tak tu možná přece jen nějaký sirný vývěr je – nebo býval. Možná jsem začala hledat moc pozdě – informaci jsem načerpala z blogu výletníka, který uvádí, že od Podmokelského mlýna to bylo „po několika metrech“, ale jeli na kolech a bikerům přibývají metry rychleji než pěšákům.
Ke Skryjským jezírkům přicházím, aniž potkávám jediného turistu. Vodopád je záhodno fotit přímo z potoka (jinak vypadá maličký), ale na to bohužel nejsem vybavená. Nahoru do Skryjí vyvádí pocestného modrá, podél potoka se dá jít dál hlubokým prostorným údolím nejdřív skrz areál bývalého tábora, teď je to patrně nějaký privátní rezort, pak kolem mlýna Slapnice a nakonec chatovou osadou, do níž čas od času zavítá na návštěvu Berounka (zajímala jsem se tam o jednu krajní chatku).
Řeka chystá potoku velmi důstojné uvítání pod dlouhým jezem v Čilé. Zbirožák je velký a krásný. Spojenými silami vytvářejí obrovský rozlivný prostor, býval tu pochopitelně brod. Na druhé straně je hned několik turistických lákadel – elektroskanzen, vodní elektrárna, tábořiště, chata/penzion a monstrózní hotel – ke všemu je přístup ze Šlovic.
Zbirožský potok doporučuji procházet proti proudu. Připojíte-li se k němu poblíž jeho prameniště, budete co chvíli (mentálně) klopýtat o zásahy kultivačních procesů z různých časů – umělá koryta, regulace, napřimování, rybníky, oplocené areály periferií chatových osad, obecní zástavby, hospodářských a komerčních provozoven – kde se kontakt s potokem moc nedaří. Začnete-li své putování u jeho ústí do řeky, můžete jít poměrně dlouho krásnou přírodou a až vám začne komunikace s potokem váznout, můžete to považovat za signál k ukončení cesty a ušetřit si klopotné tápání podél horního toku. Tam je to zkrátka víc o civilizaci než o potoce – na tom samozřejmě není nic špatného, ale zaměření výletu to zásadně mění.
