„Já o tom napíšu, už mě to prudí,“ říká jedna klientka. Právě probíhá komunita. Téma – sobectví mezi námi. Poslouchám, nestačím se divit. Nemám šanci se zapojit. Nesporně živá záležitost. Skupina si ji potřebuje podat. Začínáme.
„Už si zase jde pro rohlíky. Vezme si jich pět, to je jeho číslo,“ upozorňuje klientka, která se v úvodu zmínila, že o tom napíše. „Nevadí, že to všichni vidíme.“ Rázný nesouhlas ostatních přivolá pomoc z kuchyně. „Musíte se podělit s ostatními, nejste tu sám, na ostatní potom nezbyde,“ je muž právem pokárán. „V chlebníku jsou ty osahaný, v pytli ty čistý,“ informuje paní z kuchyňky rozhořčenou společnost. Muž si vezme odpovídající počet rohlíků. Pod sprškou nadávek usedá na své místo a schová se za mrtvého brouka. Mlčí.
„Sobectví není jenom zdejší vizitka, je známá i za našimi hranicemi,“ rozproudí se debata. Další klientka přidává svou zkušenost. „Při mé návštěvě v cizině to bylo to samý, to samý. Češi se tísnili u švédských stolů jako první. Když se nasytili podle svého gusta, odcházeli s blaženým výrazem ve tváři.“
„Ale to nemusíme jezdit za hranice, teď v době koronaviru to ani dost dobře nejde,“ rozebírá téma další klient. „Mám zážitek z moravských lázní. Venku spořádaná příroda i lidi, uvnitř hádky a strkanice u snídaňových stolů, bez ohledu na věk. Salámy, šunky, vejce, všechno dobře jedlé jde na dračku. „No, vždyť každej chce sníst to nejlepší, a když je to ještě navíc zadarmo, tak nezná bratra,“ přidá se další diskutující.
„Když jste zmínil dobu koronaviru, tak si vzpomínám na nákupní dobu pro seniory. Byla svým způsobem matoucí, ale oni přesto dobře věděli, který je ten jejich správný čas. Jsem už taky seniorka, což mi ostatní nakupující vrstevníci nevěřili. Nevybíravým způsobem mě několik z nich vyhánělo z prodejny, a když se jich skupinka spojila, bála jsem se lynče,“ líčí žena s lehkým humorem. „Asi měli obavy z mého konkurenčního nákupu, aby ještě něco zbylo, jinak si to neumím vysvětlit.“
„Klasika, nic jinýho než klasika,“ vbíhá do diskuzního prostoru jiná klientka. Děje se tak po otevření lednice. „Vykrádání toho nejlepšího k jídlu a pití,“ poznamená nejblíže sedící. „Jasně, zase mi něco zmizelo a je jedno, že je to viditelně označené,“ rozčiluje se poškozená. „Předevčírem to byly tři špalíčky uheráku, zůstal jeden, abych z toho asi taky něco měla. Dneska šunka, nezůstalo nic. Kdyby mi ten někdo řekl, že má na to chuť, rozdělím se s ním, v tom nemám problém. Nevěřila jsem svým očím a přitom nikoho nechytnete. Navíc nikdo to řešit nechce. Nezbývá, než si vybudovat místní domobranu.“
„Jsem pro,“ přidává se několik hlasů. Taky mají zkušenost. “Šťávu z černého rybízu, půldruhého litru, mi někdo vyzunkl neuvěřitelně rychle. Ten někdo nemá nejspíš problém s dodržováním pitného režimu. Přeju mu hodně zdraví,“ dodá okradená s nadhledem.
„Když vidím to hemžení kolem jídla, číhající pohledy do sousedních talířů, přestává mi dost často chutnat,“ přiznává další z klientek. „Na vině je nejspíš pestrá nabídka jídelního lístku. Pak přichází zvažování, jestli si pochutnám tak dobře jako můj soused. Vyřešila jsem to po svém. Jím samostatně, separé, v odstavném pruhu, jak tomu říkám.“ „I já o tom uvažuju,“ přidá se další člen komunity.
Ke konci našeho setkání se onen hladový muž opět vyzbrojí touhou po větší dávce rohlíků. Tentokrát víceméně nepozorován se s nimi vzdálí.
„Sobec s puncem vítěze. Zase se nám vysmál. Já o tom fakt napíšu,“ říká klientka se zjevnou chutí nenechat takové sobectví ladem.
