chybí. A za jakou cenu? Tu nejvyšší. Promarnění životního času. Vždyť jen jeden pokus na život máš…
Jsem první den v nové práci. Nová kolegyně mi potřese rukou a překotně oznamuje. Já se rozvádím. Podívám se na ni užasle. Rozvádím se, opakuje. Tak jsme se seznámily.
Do našich rozhovorů se postupem času vměšují pikantní podrobnosti. Myslela jsem si, že když žiju s kudlou v zádech, že je to normální. Že ten druhý smí mi nedat pokoj, svěřuje se mi. Už ráno, když se probudím, mám vyděláno, tvrdil každý den. Tisícovku mi to hodí, tak jsem dobrej. A ty se chceš s takovým chlapem rozvést? S kým se budeš mazlit? S polštářem? Budu ti chybět, moc ti budu chybět. Často zalituješ, ale čas zpátky nevrátíš. Budeš smutná. Sama usínat, sama se probouzet. Nikdo tě nepohladí, jen cípek polštáře mě bude muset nahradit. Bude to smutný, moc smutný.
Stavěl dům. Vilma platila materiál, řemeslníky, jídlo. Provoz domácnosti vždycky. Navíc svému muži platila nájem. Děti zpacifikoval na svou stranu. Nestýkali se, neviděla růst svoje vnuky.
Zapomněla jsem si vytvořit schéma vlastního života. Nějak mě to nenapadlo. Prolnula jsem se s jeho životem. Tak jsem byla, přiznává trpce. Byla to velká chyba a tou jsem se vůči sobě provinila. Neměla jsem se ráda. Přepadal mě strach, že zůstanu sama, že nezvládnu se o sebe postarat, že to nebudu umět. On moji nejistotu přiživoval, připomínal mi závislost na něm. Vysmíval se mi. Vydíral mě. S rozhodnutím jo a ne jsem promeškala nevratný čas. Muselo se stát něco, co mě nakoplo k definitivnímu NE.
Neznámá žena mě vyhledala a důrazně upozornila, že jeho nechce a nikdy nechtěla. Jen to dítě si ponechá. Máloco bývá podle našich plánů. Po čase jsme se my dvě skamarádily a jeho malá dcera si mě přála jako druhou mámu. Jak to mohlo být dál?
Tak, jak to být mělo. Vilma podala žádost o rozvod. Potřebovala podporu, a tak jsem stání absolvovala s ní. Několik. Ať mi prominou ti, co se rozvedli rychlostí blesku. Já přihlížela naprosto stupidnímu aktu. Na pokračování. Jako svědky předvolal soudce dospělé děti, už nějaký čas rodiče dospívajících dětí. Ještěže úřední moc netrvala na výpovědi vnuků. Syn a dcera měli nejspíš za úkol vnést do rozvodu rodičů pochybnosti. Hrát o čas a co nejvíc oddálit slova ve jménu republiky… Narození mimomanželského dítěte se vůbec neřešilo.
Snaha udělat z manžela ex se nevedla. Ten byl takovou skutečností paralyzován. Drahá polovička chce a může žít bez něho? Co si to dovoluje? A tak soudce, zdá se, zkouší nemožné. Intervenuje slovy. Stojí vám to vůbec za to, rozvádět se na prahu padesátky? Nechcete to ještě zkusit? Nebude se vám stýskat?
S radostí jsem z toho martyria vycouvala, říká Vilma. Trochu paradoxně se mi vracel smysl života. Získala jsem kamarádku a dceru. Spikly jste se proti mně, burácel vzteky. Přestala jsem vnímat, že je výhradním majitelem domu, že já půjdu do pronájmu. Happyend je pro mne úlevný. Jsem svou paní, mám klid, svoje peníze a ŽIJU! Konečně mi došlo, že jen jeden pokus na život máš…
