Ale kam? Kam z izolace? No přece na sociální sítě. Tam to žije. Dnes jako včera a jako nejspíš bude napořád. Mám se kde svěřit.
Moje nenápadné jméno je Marie. Zato mé nevydařené manželství je nápadné. Prolitými hektolitry alkoholu. Doslova. Náš malý syn při té náloži zdevastovaného táty opakovaně zvrací. Dokonce mu tu kapalnou pochutinu tajně vylévá do dřezu. Ráda bych tomu všemu unikla. Před synem i před sebou. Vyhledávám azyl sociálních sítí. Asi není ani divu. Odtud se dozvídám, že – bohužel – nejsem sama. Taky to, že syn, až dospěje, nebude zřejmě alkoholik. Pane profesore Nešpore, myslíte, že jsem schopná se ještě usmívat? Pijan má svou partu panáků a těší se z krátkodobé přízně radosti. Až tak, že si zaneřádí kdysi nadějné vztahy.
Mám užší vazbu k sociálním sítím, než jsem kdy chtěla. Asi i proto, abych se někdy mohla aspoň pousmát. V těch každodenních útěcích se v izolaci domova izoluju ve společnosti stejně postižených. Abych nabrala dech, až po zhasnutí monitoru zjistím, kde zase jsem. A můžu stokrát myslet na Nietzscheho slova. Staň se tím, kým jsi. Momentálně k nim mám hodně daleko. Brzy se nejspíš rozhodnu, že čekání na lepší časy utnu. Bylo by to čekání na Godota.
A co když neutíkáme na sociální sítě? Co když chybí zájem nebo schopnosti? Co když chce někdo mířit ven ze života? A jsme u jiného příběhu.
Paní Věra se opakovaně vrací. Z nevědomí do života. Jakmile je úspěšně zpátky, postarají se o ni zdravotníci. Tím jsem ji poznala a nabídla, že budu nablízku. Až. Až ji zase přepadne touha dát si na čas pauzu od života. Ve dne v noci moje nepřetržitá slova o její úspěšné kariéře zpěvačky. Její děkování za ně, za tu injekci sebedůvěry, která se v izolaci tak snadno ztrácí. Brzy potom zase pochyby a bezútěšné dny.
Vydávala jsem se za ní na jipku, kam ji převezli jednou, dvakrát. Později mi zavolala, že se bude ve dvaasedmdesáti vdávat, termín na Staroměstské radnici má zajištěný. Naše poslední setkání je nedávné. Je hospitalizovaná po předávkování. Nechce se mi žít, nemám vůli, tak se na mne nezlobte, že jsem to zase udělala. Už jsem nemusela zůstat sama, když se děti na mě vykašlaly. Můj bývalý švagr, s kterým jsem chtěla dožít, ale změnil plány. Tím jsem ztratila další chuť k životu. Nenápadně jí připomínám sto plus jedna pohnutek jít dál. Jak naivní asi jsem. To si ovšem za žádnou cenu nesmím připouštět. Při procházkách se díváme do zelené přírody. Všímá si jí. Naštěstí je jaro.
Jarda naopak samotu vyhledává. Moje žena je pokladní v supermarketu. Přesto jí dost energie zbývá na to otravovat mi život. Rovná boty v předsíni s železnou pravidelností. Tuhle nedávno chytla za pokladnou covid. Měl jsem ji doma v karanténě a sebe samo sebou taky. Ty dny se vlekly tak, že jsem se stresem přejídal. Ženě bylo fakt hodně zle, tancoval jsem kolem ní jak zamlada, abych ji vykurýroval. Jakmile se jí ulevilo, šup do chodby a na boty. A zase láteřila. Do toho všeho vyleštila další várku hrnků. Ty obsadily zbývající skuliny bytu. Tak jsem opět v začátku sezony zahájil útěky na chatu. Osvědčila se mi následující forma soužití. Když je doma moje žena, mým domovem je chata. V její nepřítomnosti jsem pánem domova já. Tenhle model spolubytí striktně dodržuju. Ten covid má i svoje milá pozitiva. Jsem happy.
