Sdružujte se, sousedé,

ve svých garážích, na svých pozemcích, vyměňujte si zkušenosti, rady, oblečení, koláče, úsměvy. Taky to znáte od úředníků tam u vás?

Dám příklad. Naše starostka ve zpravodaji k výše uvedenému nabádá s železnou pravidelností. Bohužel ani ona, ani oslovení sousedé nejsou nejspíš ve správný čas na správném místě. Jako by k sobě nepatřili.

Těžko se můžete skamarádit s někým, kdo vám klíčem objede bok vašeho auta. Dovolili jste si zaparkovat na kříži před jeho domem. K tomu kdysi patřila espézetka původního majitele domu. Ten nový si parkovací místo přivlastnil, a přes to vlak nejede. Policie mu několikrát zabouchá na dveře, až ho překvapí na ulici. O ničem neví, nakonec nerozumí a dál svými několika auty zabírá půl ulice. Těch aut s vrypy klíče je pak v okolí víc. A co na stížnosti občanů starostka? Zhola nic. Vyslechne, slíbí zrušit kříže. Neřeší nic, hájí svůj klid.

Ulice je jednosměrná, ale sousedští egoisté parkují na obou stranách úzké silnice. Dokonce i na chodnících. Větší auto vyjet z řady nemá moc šancí. Obyvatelé domů zase šanci vidět denní světlo. Jakmile někdo vyjede z řady, jiný ze sousedů ho vyčíhá a bryskně zaujme uvolněné místo. Navrátilec láteří, jel si jen pro rohlíky, a ostrá slova vanou povětřím sousedských vztahů. Další ze sousedů k uzurpování svých práv přikročil jednou provždy. Dovalil na chodník před svůj dům obrovský balvan. Nejspíš se jedná o atrapu, neboť není-li zbytí, parkuje tam sám. Palec nahoru, dobrá vychytávka. A to se moc snažil být členem zastupitelstva.

Sousedé mají všechno zmáknuté. Všeobecně všude. Někteří z nich za vás ohlídají volné parkovací místo a s vervou tlučou na dveře. Přeparkujte si, než k vám s tou svou kraksnou zajede ten odvedle. Než se tak stane, chrání svým tělem jako štítem zázračně volný flek. Jeho zásluhou se načas stanete pány parkovacího místa před vlastním domem. Je to jen nakrátko. Vždyť zkuste odjet…

Jiný úsměvný moment. Náhodně volné místo dál v ulici a vy tam zaparkujete. Sotva úkon dokončíte, objeví se vzteky rozdováděná bytost v zástěře s kuchyňskou mastnotou mezi prsty. Dožaduje se odpovědi, proč si dovolujete zaparkovat právě u nich. A dožaduje se přítomnosti pána domu, když volá. Pepo, poď sem. Statný Pepa se přiškrceně ptá, jestli tam budete parkovat dlouho. S vaší ráznou odpovědí, že místo k parkování na ulici nemá nikdo zajištěné, špitne, že ne, to nemá.

V auty zastavěné ulici dochází k motoristickým pohmožděninám. Nedávno modré auto se starým pánem vyjíždělo z řady dalších. Při manévru se otřelo o bok červeného auta před ním. Řidič se obezřetně rozhlédl, zda nezahlédne nezvaného svědka a chystal se rychle opustit místo činu. Svědkem však byla majitelka auta, která postřehla tření plechů. Včas viníka čapla. Ten zkoušel manévr mrtvého brouka, nicméně vzájemné předání barev na obou autech bylo nezpochybnitelné. Usedli a sepsali protokol.

Zdá se, že parkovací proces se vyvíjí jako lidstvo samo. Soused před sousedem hájí svůj vjezd do garáže tím, že před něj zaparkuje svoje auto. Hrozí totiž, že by občas nevyjel. Jistota je jistota, a tak auto stojí před garáží místo v ní. Řidiči jsou v parkování vynalézaví. Jednoho dne zjišťujeme, že před naším vjezdem na parcelu parkuje cizí auto tak dovedně, že v případě potřeby posunout se po vlastní ose jsme v koncích. Dokonce nezůstalo osamoceno. Stalo se inspirací pro dalšího motoristu, který zaujal místo vedle. Parkování u nádraží bylo plné a oni spěchali na vlak, uvedli s pardonem v rámci naší konverzace za stěračem.

Všichni spěcháme prožít život ve spěchu, zdá se. Doufejme, že starostové, tu naši nevyjímaje, budou spěchat s urovnáním sousedských vztahů nejen líbivými sliby, ale faktickým konáním. Třeba zrušením neoprávněných parkovacích křížů před některými domy.