Sám se štěstím

je výpovědí o osamělosti člověka. Nejen v čase adventu. Opět tak připomínám slova A. de Saint-Exupéryho, že nikde jinde není naděje a štěstí, jen v lidských vztazích.

Přijíždím na závody ve sportovní střelbě. Jsou v mé rodině už tradicí a já se jich jako divák častokrát s radostí zúčastním. Mám tu své letité přátele a s nimi se ráda pozdravím. Mám tu ale i letmé známé, kterým patří také můj pozdrav. Ještě méně znám některé tváře a mezi nimi je profesor přírodních věd věkem tak kolem sedmdesátky. Vím o něm, že býval myslivcem a zbraně jsou jeho srdeční záležitostí. Občas si vystřelí z malorážky. Opravdu jen občas, protože jeho zdraví zákeřně klopýtá za jeho chutí dopřávat si života v celé jeho nabídce. Neúprosná nemoc, ochablé tělo, to jsou jeho mantinely před pozornostmi života. Přichází sem, jak nejčastěji může, aby pobýval s těmi, které má rád, aby pomohl, aby ucítil pach nábojů, aby byl u toho, když o něco jde. A to při závodech tak bývá.

O mnoho méně než vím dnes jsem tenkrát o profesorovi věděla. Mou pozornost zaujal svou touhou sem na střelnici patřit. Potřeboval lidi. Byl sám. A tak se při jednom závodu uskuteční naše setkání, vlastně náš dialog. Všimla jsem si, že je šťastný. Nevím, jak mě to napadlo, říct mu:

„Jste šťastný, to je dobře.“

Vzhlédne s udiveným pohledem a neskrývanou důvěrou, až mě to zaskočí. Usměje se a řekne:

„Jsem. Jak jste to poznala?“

„To není těžké, když záříte,“ říkám popravdě.

Začervená se jako kluk a ta klukovská léta k němu nepochybně vždycky patřila. To jen asi nebyl nikdo nikdy nablízku, aby je postřehl.

„Můžu vám o tom povědět?“ zeptá se s nadšením a jaksi samozřejmě.

Potěší mě ta důvěra. Jako pokaždé, když mě k naslouchání někdo vybídne.

„Je to pošetilé od starce, jako jsem já, vím, ale nemohu si pomoct. Zamiloval jsem se. Zamiloval jsem se do jedné své posluchačky,“ svěřuje se s provinilou tváří, jako by snad na lásku neměl v tomhle věku právo.

„Je to pošetilé, bláznivé, směšné, viďte?“ a nečeká na moji odpověď, když se sklopenou hlavou přiznává.

„Ona je mladá, zdravá, já starý a nemocný. Nemám šanci, to je jisté, ale jsem šťastný. Já jsem tak šťastný!“

Celý září a mne ke svému štěstí důvěrně pozval. Jeho šťastný pocit přechází i na mne.

„To je dobře, to je moc dobře,“ dávám najevo svou radost a opatrně se zeptám na city té dívky.

„Ona to neví, ještě to neví,“ přiznává smutně.

„Ani netuší?“

„Myslím, že tuší, ale já se bojím, že uslyším pravdu, že mě odmítne. Vždyť jsem starý nemocný člověk, tak jakým právem bych si mohl jen pomyslet…,“ uzavírá s rozpačitým pohledem.

„Vždyť takový cit je dar a vy jste dárcem,“ pomáhám mu z jeho pochyb, až sama sebe překvapím. O svých slovech jsem přesvědčena a pan profesor to poznává. Je za ně vděčný, až přespříliš vděčný, když mě hodnotí slovy:

„Jste úžasná, jak mi rozumíte, Vy rozumíte lidské duši. Vy mi naléváte sílu nevzdávat to, jít za svým snem. Vy mi dáváte naději, že to smím! Snít, milovat a doufat?“

„Tak to přesně myslím a vím, že vy dokážete svou naději neopustit.“

A on s rozšířenýma očima nad mou účastí zašeptá:

„Díkybohu, že jsem vás dnes potkal a vy mi naslouchala. To umí málokdo. Vlastně nikoho takového neznám. Díky, že jste mě vyslechla a povzbudila. Byl to pro mne výjimečný den.“

Je neděle, v mysli se mihnu mezi svými pacienty. Uvidíme se zase zítra. Jak to řekl pan profesor? Díky, že jste mě vyslechla… Už svou přítomností pomáháte. Ráda si zase při příštím setkání poslechnu o jeho šťastných dnech. A když budu umět poradit, tak ráda. Dnes ještě nevím, že se to už nikdy nestane…

Zítra budu zase spěchat k těm, kteří zapomněli, co znamenají slova zamilovanost, láska, i když kdysi dávno tahle kouzelná slůvka patřívala k jejich milostnému času. Pan profesor se zlých dnů zapomínání nedočká. Do poslední chvíle bude myslet na svou lásku.

Setkání na střelnici se budou odbývat bez něho, než někomu začne chybět. Nebude brát telefon, výzvy nechá bez odpovědi. I já pocítím nepokoj. Z fakulty pak přijde definitivní zpráva. Selhání srdce, zemřel ve spánku. Žil sám, kontakty na přátele se u něho nenašly. Značného dědictví se ujme vzdálený příbuzný a na pietním rozloučení nebude mít sebemenší zájem. Na pietním aktu bude mít zájem fakulta. Tak rozhodnou jeho kolegové a studenti.

A já budu v mysli pátrat po múze pana profesora. Našel odvahu a vyznal jí svou lásku? Snil snad o ní potají? Bylo její odmítnutí tečkou za jeho životem? Nedostane se mi odpovědi. Je to tajemství a zůstává jenom jeho…

Bylo mezi námi málo času na více slov, ale připomínka poselství lidskosti, poselství od člověka k člověku, ta slova, která na jednom kongresu pronesla pacientka po svém neúprosném setkání s Alzheimerovou chorobou, k tomu času setkání také patří.

„Není ani tak důležité, jak dlouho s někým jsme. Důležitější je, jak se ten někdo s námi cítí…“