Právě dnes

Vy Češi nám Ukrajincům vůbec nepomáháte. Jenom přihlížíte. To mi překvapivě říká jedna z Ukrajinek. Právě dnes.

Každý den mě při cestách do a z práce vyhlíží ukrajinská holčička. Zdravíme se přátelským ahoj. Bydlí s maminkou a babičkou v naší ulici. Přesněji, jsou ubytované v nově zrekonstruovaném domě. Malá Olesandra se kamarádí s naší kočičí seniorkou. Začalo to máváním do okna, kde člen naší rodiny často prosedí svůj bdělý stav. Brzy na to se holčička osmělí přijít s dárkem. Tím jsou kočičí pochoutky a následuje polštářek v ukrajinských barvách jako pelíšek. Oceňuji tu dětskou něhu a pozvu holčičku dál k novým etapám seznamování. Procesem sbližování je hlazení a krmení. Okatým projevem kočičí přízně je tlapka na nártu malé návštěvnice. Zvlášť ve chvíli loučení.

V jeden den ráno uslyším silné zaklepání na dveře. Sotva je za nimi vidět malou holčičku. Bábuška, babička, vykřikuje a celá se třese. Je mi jasné, že je nutná pomoc. Ocitám se u babičky, která vyráží zoufalá slova a koulí očima. Její dcera odešla do práce a ona je na tu zprávu sama. Dozvídám se, že jí Rusové zabili syna. Hroutí se. Volám 155 a uleví se mi, když pomoc přijíždí. Jsem adoptovaná na člena rodiny a spolu s babiččinou vnučkou nás sanita odváží s sebou.

V nemocnici přijetí nepříjemně zadrhává, napadá mě zkusit protekci. Příbuzný je primářem na LDN a díky téhle pomoci se podaří najít lůžko. S vnučkou se ruku v ruce vracíme domů. Nechce mě pustit, ale už tuší, že budeme kamarádky.

Jsem plna dojmů, když později dorazím do práce. Potkávám se často s Ukrajinkami, které v naší nemocnici uklízejí. Jedna z nich, dříve ke mně výrazně přátelská, mi ten den zastoupí cestu. Má oheň v očích, když pronáší slova o sobectví a neúčasti Čechů na utrpení jejich národa. Slova z úvodního textu článku.

Nemám potřebu se obhajovat. Ne právě dnes.