Pod vánočním stromečkem v naší nemocnici se objevila přání. Praktická i úsměvná, vážná i prosebná. Přeju si:
hodně zdraví, hooodně peněz, víc času pro rodinu, dlooouhou dovolenou, cestování se strážnými anděly, láskyplné dotyky života, lepší vztahy mezi lidmi, naději na mír, život bez válek, budoucnost beze strachu. Dostalo se mi tak vnuknutí inspirace. A později další…
Se zájmem jsem si šla poslechnout moderně zaranžovaný vánoční koncert v jedné kapli. A když jsem se kromě hudby zaposlouchala i do poselství čtyř adventních svící, napadlo mě o něm napsat. Vypráví o pokoji, víře, lásce a naději.
První zapálená svíce na adventním věnci chce přinášet pokoj. Lidé ale málo dělají pro to, aby žili v pokoji. Válčí spolu, rozsévají kolem sebe nenávist, nesnášenlivost, bídu. Nedělají nic nebo málo pro to, aby se to změnilo. Zklamaná svíčka se zachvěla a zhasla.
Druhá svíčka pozvedla svůj plamínek a posteskla si. Život lidem nenabízí moc možností, čemu mají věřit. Chybí víra v nápravu věcí, chybí vnitřní jistota, spolehnutí se na to, v co doufají. Ztrácejí víru, že něco je pravdivé a správné. Také druhá svíčka smutná zhasla.
Třetí se touhou k lásce rozhořela. Nech se vést láskou, buď láskonošem, plápolala. Každý ji potřebuje a přece - je jí tak málo. Přitom – láska je mocnou silou a může změnit náš svět. Chybí, moc chybí, vzlykla třetí svíce a slzou zhasla. Do místnosti vběhlo dítě, překvapeně se rozhlédlo a se smutkem se zeptalo. Svíčky, proč nesvítíte?
Neboj se nic, ještě jsem tu já, čtvrtá svíčka, zaplápolala. Ty tři zhasly, protože se jim nedostávalo dostatek podpory od lidí. Ale já budu svítit pořád. Jsem naděje, která vás neopustí. Mám v sobě sílu a přicházím každým dnem, abych vám svítila na cestu. Musíte mi ale pomáhat. Tou cestou jste vy sami, neboť nenajdeš cestu, nestaneš-li se ty sám cestou. Cestou naděje.
Tak tedy nadějeplný vánoční i novoroční čas.
