Něco se semele

a bude to rychlý, praví pacientka, která mě přemluví k předpovědi z tarotových karet. Pozoruji, že ji to dost zajímá. Já zůstávám klidná, přestože se připravuje památečný zážitek. Teď o něm nemám ani tušení.

Něco se semele a bude to dost rychlý, opakuje spíš pro sebe pacientka kartářka a významně poklepává na karty. Dívá se upřeně do tváře mého osudu…

Zneklidním až večer. Doma se nesvěřím, jsem s tím sama. Blbost, mávnu si na uklidněnou a spím až do rána. A druhý den úplně zapomenu. Měsíc, dva jsou pryč. Nic si nepřipomínám, kráčím životem kupředu a mám z toho dobrý pocit.

Plánujeme blízkou dovolenou, no dovolenou víc v uvozovkách. Bude to pracovní týden v pokleku při pokládání dlažby. Tedy žádná Havaj, normálně česká chalupa, co zotročí člověka, který se nechá. Zpropadená mánie těkat kolem stavení a z popela pomáhat Fénixovu vzletu, mihne se mi hlavou. Blíží se čas, který ve městě opustíme a ten po něm budeme žít na vesnici. Ještě kontrola seznamu, že jsme na nic nezapomněli a vyjíždíme. Každým kilometrem dál od Prahy rozkvétá jaro ve větších porcích, šeřík má svůj vrchol, je květen. Sjíždíme z kopečka, do očí naskočí známé roubenky, přes cestu přebíhá černá kočka. Pár metrů zbývá a už zastavujeme před vraty rozlehlého domu. Nic ničemu nenasvědčuje. Zatím si hýčkáme iluzi o bez problémech. O jejich blízkosti nevíme ještě nic.

Vcházíme a něco je jinak. Dveře z verandy do chodby jsou otevřené. Ty do pokoje taky. S údivem i výčitkou zvolám. To jsme tady nechali takový nepořádek? A pak už se nám sumíruje zoufalá myšlenka. Byli tady zloději! Na zemi obrázky, rozházené oblečení, památná krabička, už ne se zlatem ale od zlata, leží bezradně pohozená na stole. Dveře skříní zotvírané spěšným gestem nežádoucí návštěvy. Šok. Naprostý šok. V takové situaci, která připomíná blesk z čistého nebe, lidé obvykle ztrácí svou podobu. Tak i my. Málem se nepoznáváme.

Můj muž dlouhými kroky dochází k místu činu. Já se zdánlivě logickou otázkou za ním.

„Mříže na oknech i dveřích jsou pro zloděje mávnutím rukou?“ rozčilím se.

„Usnul jsem na vavřínech,“ přemýšlí nahlas můj muž.

„Jsou to třícentimetrové železné mříže,“ vmísím se do jeho úvah.

„Vidíš, nic to neznamená.“

Bohužel má pravdu.

Na trávě pod oknem, teď jen jeho otvorem, leží nedotčené okno. Položené, až se chce říct, jemnou zlodějskou rukou a mírně prohnutá mříž je opřená o zeď. Jakoby s protivníkem nezápasila. Než přijede policie, na nic nesmíme sahat, uvažuji nahlas o něčem, co je nad slunce jasné. Hlavně, že jsme zdraví, potěším se radostnou úvahou na pozadí jedné ztracené jistoty.

„Co je dneska jistého?“ prohodí jeden z přizvaných policistů. „Snad ta duha nad námi, podívejte se, to už tady dlouho nebylo.“

Nad naším zraněným domem se rozklenula směsice barev a naše společenství seskupené vlivem nepříznivých podmínek vzhlédlo k obdivu.

„Povím vám příběh jednoho zloděje, který už nechce být zlodějem,“ rozpovídá se druhý policista a vrací nás na zem.

Vypráví a vypráví a pak nabídne zlodějskou pointu. Bylo to naposledy, co za mnou zapadl katr, slíbil zloděj. Všude většinou nějaká elektronika, už to ztrácí adrenalin a krást už mě nebaví.

No není to senza zpráva? Možná naděje pro lidstvo? Tak to se necháme překvapit. Já se ale přesto od té doby dálkově ptám alarmu, jestli nespí. Pro jistotu.