Náš příběh

    I v tomto příběhu se rozjedeme po dálnici. Z poklidné jízdy se ale neočekávaně stane drama. Tentokrát to dámě s kosou nevyšlo. Marnila čas.

    Bylo mi sotva jedenáct, když se to stalo. Otce jsem do té doby neznal. Neexistoval v naší rodině, kde žila matka a já, a tak to pro mne bylo odjakživa. Když jsem se po něm ptal, odpovídala mi máma všelijak, například, že pracuje v cizině, nemůže domů, vzpomíná na nás. Byl jsem malý a spokojil se s jejím vysvětlením. Měl jsem tátu, i když daleko, a těšil se na něho. Povyrostl jsem a ptal se dál. Otec měl autonehodu, už k nám nepřijede, řekla matka jednoho dne, ale nezdála se mi moc smutná. Já jsem celý den nejedl. Při dětských hrách jsem nakonec zapomenul. Dorostl jsem do deseti let.

    V den mých narozenin u nás zazvonil nějaký pán. Nesl obrovskou krabici, která byla větší než on. Musel jsem se tomu smát. Taky se usmíval.

     Ty jsi Michal, viď? řekl určitě.

     Ano a mám dneska narozeniny, řekl jsem hloupě.

     Měl jsem na sobě sváteční šaty, protože jsme čekali babičku a dědu, strejdu Honzu a Zbyňka, mého kamaráda. Všichni byli pozváni na oslavu.

     Vím, že máš narozeniny, řekl a moc mě tím překvapil.

     Trochu jsem si přál, aby ta krabice, kterou postavil na zem, patřila mně. Později jsem zjistil, že je v ní autodráha, po které jsem strašně toužil. Než mi stačil krabici nabídnout, objevila se za mnou matka. Úplně jsem strnul. Tak jiný byl její výraz.

     Co chceš? vykřikla, až jsem se strachem přikrčil.

     Michal má dneska narozeniny, řekl muž plaše, až jsem se zase narovnal.

     To přece víš už deset let, že je kluk na světě, řekla nenávistně a obrátila se na mne.

     Míšo, jdi si hrát, já pánovi něco vysvětlím a pak budeme oslavovat.

     Skrčený za dveřmi jsem skoro nedýchal, abych se všechno dozvěděl. Hádali se, křičeli na sebe, a tak jsem zjistil, že je to on, můj táta. Taky jsem se dozvěděl, kde pracuje, ale mámě jsem to zatajil. Byly to moje nejhezčí narozeniny.

     Několikrát jsem obešel Mototechnu, než jsem dostal odvahu. Příliš dlouho jsem žil bez něho. Byl rád, že jsem přišel a mluvil se mnou tak, jako bychom kamarádili odjakživa. Ve velké hale jsem viděl všechny možné značky aut, mohl se jich dotýkat, vždycky mě to vzrušovalo. Dědeček ani strejda neměli auto a já to cítil málem jako vadu. Táta poznal moji radost, mrkl na mne a zeptal se.

     Chtěl by ses projet?

     Podíval jsem se udiveně, ale šťastně.

     Neřekneš to mámě? žádal na mně spiklenecky.

     Samo, odpověděl jsem taky tak.

     Ujednáno, potvrdil. Někdy na tebe počkám u školy. Teď utíkej domů, ať tě máma nehledá.

     Byl jsem v sedmém nebi.

     Táta před školu nepřicházel a já přestával věřit tomu, že jsem se s ním vůbec někdy setkal.

 Potom jsem dostal angínu a dlouho trvalo, než jsem se uzdravil. Jak jsem vstal, spěchal jsem do Mototechny. Řekli mi, že táta odcestoval do nějaké země. Dostal jsem strach, že natrvalo. Vysmáli se mi, ale stejně jsem jim nevěřil. A tátovi už vůbec ne.

     Až jednou. To už začínalo nové jaro. Rozloučil jsem se před školou se Zbyňkem a chtěl se loudat domů. Všiml jsem si naleštěného Fiata, který se na mne tvářil svítivě zeleně. Jeho řidič měl sluneční brýle. Hned jsem ho nepoznal. Najednou mě napadlo, že je to táta a vykročil jsem k němu.

     Pojď dál, zval mě a otevřel dveře.

     Sedl jsem si s vědomím velikého okamžiku, na který jsem se načekal.

     Dneska konečně splním svůj slib, řekl a usmál se na mne. Potřebuji něco zařídit, je to kousek za Prahou. Pak se tě zeptám, kam to bude, šéfe. Rozmysli si, kam se chceš podívat.

     Byl jsem šťastný, že sedím vedle táty. Mimo trabanta Zbyňkových rodičů jsem v pořádném autě ještě neseděl. Někdy nám to Hynkův táta dovolil a my se mohli dotýkat volantu i pedálů. Teď jsem si tu radost znovu připomněl.

     Vyjeli jsme a nechávali za sebou Prahu v odpolední špičce. Táta se tvářil vesele, ale já jsem nějak vytušil, že to není on. Chvílemi znervózněl, pustil rádio, vypnul ho, odpovídal mi roztržitě. Měl jsem pocit, že mě ani moc neposlouchá. Nadšeně jsem sledoval přístrojovou desku a jeho ruce. Ty tři pedály v podlaze jsou spojka, brzda, plyn, všímal jsem si přes jeho rameno. Táta řadil, brzdil, předjížděl, huboval, zapálil si cigaretu, znovu huboval, přesně jsem nevěděl komu a právě jsme vjeli na dálnici. Občas mrkl na hodinky a sešlápl víc plyn. Můj táta je na silnici frajer, myslel jsem si, ale vůbec i jinak. Ty jeho brýle, podíval jsem se na něho, sluší mu. Jeli jsme velkou rychlostí. Přestal jsem sledovat ručičku tachometru, byl jsem ve svém živlu a bylo mi necelých jedenáct.

     Najednou jsem se lekl. Táta se chytil za levou stranu hrudníku. Rozepnul si košili. Pak se na mne usmál. Oddychl jsem si. Potom se naklonil do strany. Myslel jsem, že mi předvádí nějakou legraci. Usmíval jsem se. Stále jsme jeli dost rychle. Něco se mi nelíbilo. Brýle mu sjely níž a já uviděl jeho oči. Vůbec mě neviděly. Už jenom držel volant a brzy potom se na něj zhroutil.

     Táto, křičel jsem a zatřásl s ním.

     Fiat si jel po svém. Vjížděli jsme do sousedního pruhu. Za námi strašlivě skřípaly brzdy, ozývalo se troubení. Řval jsem, táto, a pak se rozhodl. Přelezl jsem sedadlo a dostal se vedle něho. Nevím, jak se mi to podařilo. Byl to mžik. Přímo na nás se řítil náklaďák. Odstrčil jsem bezvládnou hlavu a otočil volantem doprava. Velké auto kolem nás proletělo s hrozivým rachotem. Levou nohou jsem odkopával tátovu nohu z pedálů, abych mohl k brzdě. To se mi nepodařilo. Rychlost jsem nedokázal zkrotit. Po levé straně jsem zahlédl náklaďák. Z auta na mě mávaly ruce a já jen krčil rameny. Tátovo tělo mě tlačilo do boku, do levé nohy jsem dostal křeč. Bolela mě hlava, ale hlavně jsem musel dávat pozor, abych jel rovně. Neuměl jsem zastavit. Křeč na chvíli povolila a já dosáhl na brzdu. Jeli jsme pomaleji. Ten náklaďák nás předjel a postavil se napříč. Zavřel jsem oči a ucítil náraz. Stáli jsme.

     Třásl jsem se. Někdo mě vyvedl ven, pohladil po vlasech. Hlas řekl, že jsem hrdina, druhý, že jsem pašák. Pak kolem mne už jenom šumělo. Dorazila sanitka, naložila tátu i mne a s houkáním rychle odjížděla.

     Stále mě někdo hladil. Něco mi kapalo do tváří. Probudil jsem se.

     Mami, prosím tě, nezlob se, zašeptal jsem.

     Po tvářích se jí kutálely slzy.

     Proč tady ležím, vůbec nic mi není, protestoval jsem.

     Zachránil jsi sobě i tátovi život, vzlykala matka.

     A kde je táta? vyhrkl jsem a rozhlížel se po pokoji.

     Leží na jiném oddělení, uslyšel jsem. Když ses dostal k volantu, byl už v bezvědomí. Dostal infarkt. Jenom díky tobě jste přežili a táta se dostal včas do nemocnice.

     Hlavně že se nezlobíš, mami, řekl jsem radostně, a tak jsem taky usnul.

     Brzy potom u nás táta zazvonil. Byl bledý a hubený. Dal jsem mu velkou pusu. Překvapilo mě, že měl červené oči. Chlapi přece nepláčou. Pozval jsem ho dovnitř a máma se vůbec, ale vůbec nezlobila.