Máte ráda srnčí?

Než k téhle otázce došlo, prožila jsem si profesní martyrium. A to nejednou. Ono se vždycky semele to, co vůbec nečekáme. Tak tedy něco trochu úsměvného z mých let minulých.

Beru dvě patra do studia po dvou schodech. V případě dnešního hosta se opakuje, co bylo před týdnem. Na příště už ho raději nepozvu. Aspoň si to slibuju. Čas vysílání znamená pro mne vysílení, jestli bude, nebo nebude. Toť otázka. Jediné plus z toho napětí je pobíhání po schodech, čímž posiluji fyzičku. V mezičase dostávám povzbuzující zprávu.

„Jsem v koloně, paní redaktorko, snad vám nezpůsobím kolaps, jaký se děje právě tady. Hnal jsem to, (znám to, pane profesore, vyjel jsem včas, a kdyby něco, Toyota to jistí), mám silný auto, myslel jsem, že to stihnu. Kdy že je začátek vysílání? Můžeme ho posunout? Aspoň o deset minut?“

„Nemůžeme, pane profesore, frekvenci posunout nemůžeme. Jsem v průšvihu,“ ozývám se rozčileně.

„Tak to jsem s vámi,“ nabídne mi uklidňující spojení.

„Ale já jsem k hněvu kolegů blíž,“ naštvaně hlesnu. „Já dostanu vynadáno!“

Hostem má být významný lékař vědec. Ani sláva ve světě ho neminula. Víc neprozradím, i když tuším, že by odhalení z anonymity bral s humorem. Sobě vlastním.

Už přesně nevím, jak jsem ty horké chvilky vyřešila. Na příště jsem vymyslela plán. Osvědčil se. Šla jsem na to konkrétně. Co takhle hudba, kterou mám rád a s předtočením? Chytlo se to a do budoucna i jako záchranné lano pro jiného potenciálního nedochvilce.  Ale ještě trochu zpět. Při tom telefonování s panem profesorem zazněla shora zmíněná otázka, která se v kontextu hovoru objevila jako blesk z čistého nebe. Máte ráda srnčí? Moje kladná odpověď spustila tok informací o jeho zapálené myslivosti. Nestačila jsem vstřebávat nové vědomosti. Teoreticky jsem byla blízko chutím zvěřiny, a tak i návrhu pana profesora.

„Způsobil jsem vám v práci nepříjemnosti. Chci to odčinit,“ došlo na jeho kajícná slova a vzápětí na mé pochybnosti o tom, jestli dobře slyším.

„Až pojedete k nám do nemocnice točit reportáž, stavte se u mne v ordinaci. Budete mít v lednici připravený srnčí hřbet.“ A když se zatvářím nechápavě, dodá. „Však víte za co,“ dokončí šibalsky.

Příležitostně se zastavím. Zaťukám, vyjde sestra. Řeknu, proč jsem přišla. Otevře lednici a utrpí šok. Stejně tak já. Ale postupně.

„Jako celý ten hřbet je pro vás?“, ptá se silně rozhořčená. „Asi jo,“ špitnu. „Tak to né,“ rezolutně prohlásí už s nožem v ruce. „Dám vám půlku, já mám taky ráda srnčí a profesor to ví,“ vychrlí ze sebe se zjevnou křivdou.

Můžu něco namítnout? Nevím vlastně přesně, jak velký kus mám dostat. Děj probíhá bez přítomnosti dárce. Netrvá dlouho a pravda vyjde najevo. Bez mého přispění. Nevšední epizodu odvál čas. Ne však pan profesor.

Zčistajasna jednoho podvečera zazvoní u domovních dveří. Pátral, až mě vypátral. S úklonou a omluvou mi předává celý srnčí hřbet a jako bonus bažanta. Prý z čerstvého úlovku. Nezmohla jsem se na slovo, ale on nečekal na moje díky. Jeho kroky po schodech zaznívaly závratnou rychlostí. Mohu-li aspoň s odstupem času, tak tedy díky!

V tom odstupu času zůstaňme. Přihodilo se mi setkání s bratrem spisovatele Oty Pavla. Šel po stopách posledních dní bratrova života. Do naší nemocnice. Zeptala jsem se na tu známou skutečnost, kterou Ota Pavel ve své knize popisuje. Srnčí maso jako zásobárna energie nutné k přežití v koncentráku. Pan Jiří Pavel mi potvrdil, že rodiče velmi dbali na to, aby jejich synové byli zvěřinou posilněni pro ty těžké dny.

Tak i touto skutečností se obliba srnčího v naší rodině umocnila a zvěřinové hody se pro nás staly vyhledávanou libůstkou na jídelních lístcích. Možná i teď v ohrožení našeho zdraví by jeho konzumace, doufejme, trochu lidem pomohla. Možná taky, že už na podzim se ovzduší vyčistí a my si na zvěřinu ani nevzpomeneme.