Čtyřhvězdičkový hotel v jednom z triumvirátu našich lázní. Kam ucho doslechne, všude slyšet ruštinu. Hlučnou a vyzývavou napříč jídelnou.
Před dvěma roky, krátce po napadení Ukrajiny, se tady Rusově skrývali v tichém projevu. Nebyli skoro slyšet. Teď a tady jsme o dva roky dál. Proti mně bez pozdravu usedá velmi korpulentní žena. Naši spolustolovníci nás očním kontaktem upozorňují na to, co vidíme. Povýšenost s nepřehlédnutelnou arogancí. Není pochyb, o koho v těchto lázeňských končinách jde.
V konfrontaci s tímto setkáním se mi odvíjí pomyslný film polozapomenutých, ale ne zcela ztracených zážitků. Studium a rozdané adresy k dopisování s Ruskem. Píšeme si krátce. Po osmašedesátém roce Valja naléhá na pokračování korespondence.
Proč mi neodpovídáš? Snad ne kvůli naší pomoci vám? Vždyť naši vás přijeli osvobodit! Dostali jste se na scestí a kdovíjak byste skončili nebýt pomoci našich. Ani pomyslet na to nechci. Však jednou poznáš a s vděkem vzpomeneš, jak dobře, že jsme vás uchránili před zlem. Jsme přece přátelé! Po několika týdnech úporného podsouvání mého nevděku konečně pochopila, že o mně už nikdy neuslyší.
Vracím se do reality. K sousednímu stolu usedají noví hosté. Pověstně hlasití Němci se drží v pozadí. Skupinka Rusů naopak, až jejich verbální převaha ruší i personál. Chýlí se k provokaci. Hosté z Ruska si jednoznačně sednou s mou sousedkou naproti. Jejich hovor je vyzývavý. Společně obdivují svého diktátora. Dokonce padnou slova o správnosti speciální vojenské operace. Však si Putin s nimi poradí a nejen s nimi. Někteří Češi vstávají od nedojedeného jídla a odcházejí. Má barva v obličeji se mění. Netrap se tím, říká můj moudrý muž, když zahlédne moje planoucí tváře.
Tváří v tvář té ruské manifestaci moci se mi vrací jiná vzpomínková pasáž. Velkomoskvanka Saša, jak sama sebe nazývá, přichází do práce šovinisticky naladěná den co den. Její obětí se stal kolega, stárnoucí, ale nesmírně vzdělaný Ukrajinec. Ruska se snížila k výsměchu, urážkám, provokacím… Ta nevraživost Rusů k Ukrajincům se táhne jako červená niť až do dnešních dnů. A nejen proti Ukrajincům, jak dokládá naše současnost.
Je třeba nezapomínat, že po několik generací Čechů jsme po celé republice poslouchali ruštinu, i když jsme ji nechtěli slyšet. Není divu, že většina z nás ji s radostí vytěsnila.
