Přistěhovala jsem se do pekla. Bylo to v době, kdy mi to vůbec nedošlo. I když mohlo. Chybělo totiž to podstatné. Strhnout včas růžové brýle. Viník je jasný. Proklatá láska.
Rodinný dům obýval venkovský klan tří generací. Za čas jsem ho rozšířila o čtvrtou generaci. Ale postupně.
Původní vlastník domu, děda mého muže, svoje vlastnictví rozdal. Dům katastrálně rozdělil na čtyři díly. Vlastníkem jedné čtvrtiny se stala moje tchyně, dědova dcera, druhou čtvrtinu dostal její manžel. Zbývající čtvrtiny připadly mně a jeho vnukovi, mému muži. Tímhle danajským darem jsem skončila se svobodným životem. Karty byly rozdány.
Dostávám se k názvu svého vyprávění. Absolventi zvláštní školy. Ne že bych k jedincům nižšího IQ shlížela dolů, tak to není. Já jsem to v první řadě nepochopila. Tvářili se tak vědoucně. Jako moudří tohoto světa. Bylo jim padesát.
Než se dostanu dál, musím se svěřit s obyčejem domu s vykřičníkem! V té několikamilionové vile byl čas koupání neobyčejný. Rodinné finance, jinak zdárně utrácené, se měly „dát stranou“ díky rodinnému koupání. Čtete správně. Ve vaně, v jedné vodě, čtyři členové po sobě. Paráda! Při jejich návštěvách v jiných domácnostech jim ovšem vadil pouhý zvířecí chlup na podlaze nebo momentální nedostatečnost teplé vody v koupelně. Stejně jako doma ani na návštěvě po sobě nesplachovali. To jen na okraj.
Živě si pamatuju na jejich kolabování, když přišlo na složenky. Žádný elektronický kontakt nepřipadal v úvahu, neboť jednoduše nebyl znám. Bylo to tedy na mně. Pro ekonomiku domácnosti jsem nabídla virtuální svět samozřejmě se svou osobní péčí. Nic jiného totiž nezbývalo. Ovšem se zlou jsem se potázala. Chtěli mít účtování pod kontrolou. Všechno jiné bylo pro ně španělskou vesnicí. Vyslovili mi tak nedůvěru.
Na úřady se mí tcháni nechali dovážet výhradně autem. Jezdit MHD nebo na kole bylo pod jejich úroveň. Metro byl pro ně strašák, ale to nemohli veřejně připustit. Když mi poprvé některý z nich podstrčil k vyplnění úřední listinu, byla jsem jak Alenka v říši divů. Mysleli to doopravdy. Bez hlesu jsem provedla požadované. Krve by se u mne nedořezal v ten okamžik, kdy mi tchán do vyplněného formuláře do kolonky titul napsal zedník. To jsem teda zírala.
Rozpočítávání spotřeby energií jako i odpadu na čtyři části, rozuměj na čtyři vlastníky, byla moje práce. Jednou tcháni opět neměli svůj den. Začali prudit nedůvěrou. Pohár mé trpělivosti přetekl. Hodila jsem papír do jejich rozčilených očí. S rodinnou administrativou jsem sekla. Můj báječný protějšek ve vypjatých chvílích pravidelně odcházel. Zbabělec.
Už jsem nohama na zemi. Už si nehýčkám svůj romantický sen o nesmrtelné lásce. Na té adrese jsem jednou provždy skončila. Dohra bude soudní. Ve hře je moje čtvrtina domu. Společného domu…
