Vilma a kola...

Když se po devíti dlouhých letech probudila z mateřského bytí, zjistila, že svět mezitím poskočil a mnozí ji podezírali, že dokonce zaspala. Civilizace zkrátka nezahálí ani na chvilku. Pro začátek si dovolila nepřizpůsobovat se. 

Za okny vonělo jaro petrklíči a ulici brázdili první cyklisté. Mateřské centrum nakonec vzniklo a to byl ten pravý důvod k oslavě, neboť tam, kde žijí lvi, už ho vážně nečekala. Krásné místo pro setkávání matek a dětí, získalo dokonce certifikát "Společnost přátelská rodině" od paní Ruth Kolínské. Vilma tam začala vést flétničky. Těch prvních pár let bydleli blízko laboratoře, která chrlila do ovzduší podivné bělavé výpary, které byly vysílány podle větru na všechny světové strany. Motivátoři nečekali a připravovali se...

Člověk může v podstatě koexistovat tisíci různými způsoby, kdo duševně delší delší dobu odpočíval, dokáže pak během krátké doby takřka zázraky, právě zřejmě proto. Vilma si dovolila luxusní devítiletý odpočinkový relax...Nebýt masírován denodenně příkazy, možná to lecos zpomalilo, zmírnilo. Zůstávala tudíž  zakonzervovaná.

Hlavně však myslela na to, že děti jsou astmatické, zvláště druhý chlapec kvůli tomu nemohl spát ani v noci, které proto  trávili u otevřeného okna a inhalací. Při modravém světélku chlapeček vyhlížel ve stínu noci jako ropáček.

Někdy dojdeme k tomu závěru, že raději rým než mír... Šla tudy, měla dudy, jelikož kojila. A laboranti mezitím  vytáhli ze sklepů svá červená, notně již zaprášená kola.

Vilma nic nevnímala a ve vleku událostí pádila vpřed, snad jen se pokusně vyhýbala těm největším kalužím. Děti vlály za ní, cesta do města necesta. Ještě, že s ní chodila kamarádka Janička do Zoo, tam bylo mnoho krásného, vždycky všichni pookřáli... 

Svá kola si laboranti nezapomněli nikdy zamknout. Někdo se k jejich skupince přidal, občas odpadl, protože oni stále a stále soutěživě zrychlovali.

Dům se mezitím dobíral své pozoruhodné patiny, firma nefirma pracovala denodenně... Bylo třeba udělat stropy, omítky, dveře, dlažbu. Jednoho dne se Vilmy zmocnil strach, okno nebylo otevřené, ačkoliv bylo pěkné počasí. Vilma nechtěla dát všechny peníze z ruky tomu člověku, ale doma bylo rozhodnuto jinak. Hrozilo, že už budou muset opustit jejich byt a dům bude nedodělaný...

Laboranti s koly projeli. Bylo bezčasí, na hodinky ani nepohlédli, byli ve svém živlu. Vilma si pomyslela, že by z kola snad neslezli za jakéhokoliv počasí.

"Člověk, na nějž nadávají blbci je hoden důvěry! " Vytanulo jí náhle na mysli. Z dialogu I. cyklistů vytanulo, že je štve nějaký člověk, ploužil se oproti ostatním pěšky.

Když nepřišla ani noha třetí den a telefony na řemeslníky zůstávaly stále hluché, šla Vilma s dětmi na faru požádat o radu. Laboranti hbitě vyskočili na svá kola a rozjeli se do ulic, každý do té své. Vilma situaci stále vnímala jako recesi, dokud nedošla ke konfrontaci s lidmi, v jejichž rukou se nacházel její osud.

Vilma si ráda zpívala, třeba: "Tota Helpa to ta lipa, to je pekné mesto..." Asi proto si vyšla s kamarádkou a jejím partnerem na vesnickou tancovačku. Při temperamentním tanci kamarádce s cizím pánem praskly šaty a naráz stála na parketě polonahá. Chlapi, obvlášť ten její, se málem porvali jako koně...

Jeden laborant slezl z kola a okouněl, laboroval. Vilma mu chtěla pomoci, on jí ale ne. Z tlampače zněl hlas vrávoravého pána, čemuž ale málokdo věnoval pozornost.

Šéf stavební firmy ukradl peníze, z půjčovny auto a odjel za milenkou do Košic. Kola kočárku se zběsile otáčela, děti a vlasy vlály. Kolisté byli kolektiv, když dospěli do bodu D, z převýšení začali z kopce klesat. Jinak žárlivě střežili svůj postup vpřed.

Měla vrstvy, které libovolně měnila a střídala, nemohla tudíž jezdit s nimi na kole, měla fantazii.

Slalom mezi kalužemi, kolista zatím projel jejím životem neznámo kam. Kéž by cyklisté vedli svá kola opatrně a přemýšleli, jak bude zítra!