Sejdeme se na třešni.../povídka/

Romana s Mirkou byly kamarádky s velkým K,měly společně rády sporty a scházely se uprostřed cesty k  sobě na stromě, třešni. Psal se rok 1985, byla spartakiáda. Zatímco Romana se bez obtíží na džezgymnastice, kam spolu chodily 

do VIP grupy rudých poupat dostala, Mirka na tentýž post však již nedosáhla.

Romana jí řekla:" Vidíš, nejsi moc zazobaná tak jako Dana. Myslím, že nemáš ani kolektivního ducha," mudrovala náctiletá Romča a Mirka se nad sebou zamyslela, Co tím proboha její vrstevnice zase myslela? Mirka nikdy příliš nechápala výrazivo, které Romana řečí důležitých užívala, ale cizí slova zřejmě říkala proto, že jich pochytila doma. Její rodina včetně všech starších sourozenců byla v městečku na důležitých postech, což přesahovalo přes další věky.  

 Každopádně nejžádanější socialistický dres code na ni už nezbyl, po nemoci s ní nikdo totiž nepočítal, a tak byla a zůstala do konce života o leccos ochuzena. Džezgymnastika ji tedy zklamala a neměla chuť ani jít s ní na ten nový film Fontána pro Zuzanu, Romy se svým trapným krásným údělem ji zkrátka štvala. Trikot červeno-bílý vešel náhle do módy, kdo ho neměl, jako by nebyl.Později se tohle týkalo i znalosti podrobností nových dílů seriálu Chlapci a chlapi. Mirce však byl rodiči zapovězen a i proto na televizi jako takovou dost zanevřela. Spolužáci jí navíc ve chvíli nepozornosti rozbili housle.

Romana na třešni na ni nečekala, šla s holkama v červenobílých plavkách na stadion.

Mirka se šla na dvoubarevné cvičiště podívat pak už jen jednou, na Sokolovně byl čerstvě rudě nasprejovaný nápis:" Nalejte si čistého vína, vy pokrytci-" Ale uvnitř v tom vlhku a chladu to vypadalo spíše jako na bojišti, bylo zde rozbité pianino, ze kterého vypadaly jak vidno násilím bílé i černé klávesy i ta kladívka, se sypaly smutně po schodech dolů, byly všude okolo rozházeny spolu s potrhanou zelenou plstí. Mirka si mohla bývala do ticha zanotovat: "Do prázdnejch beden zotvíraných aut, zaznívá odněkud něžný tón flaut a v závěji starýho papíru válej se černý klapky z klavíru..."

Mohlo to tu vypadat jako v klipu k písni Osamělý město- Tereza, ale do tohoto cirkusu, do toho řval Majkl David to své pochodové: " Když se podaří co se dařit má..." Skupina červenobílých družic-dívek běhala a dupala v cvičkách po slonovinově bílých obdélníčcích.

"A neměla bys chodit už do tech houslí, to je buržoazní přežitek, radši pojď hrát s námi vybíjendu a pojedeme o víkendu na lyže." Rozhodla jako vždy Romana, dominantní dívka, která určovala jejich účast na všech myslitelných i méně myslitelných společenských dobových akcích- Puškinův památník, kam šly obě údajně podle Romči kvůli snadnému výdělku sladkostí, tedy tyčinky Deli a lízátka, co byly zadara, jak to zpíval Waldemar v písni O hloupé žábě...Mirka se stejně domnívala, že si to vymyslela Romany starší sestra, která v té době na ně měla vliv, také přes folkovou muziku a ekologii. 

Jenže Mirce se zrovna líbil seriál My holky z městečka a chtěla zažívat podobná dobrodružství. Romy chodila na flétnu a pak přestala, matce řekla, že Mira jí flétnu kus urazila o budovu průmyslovky, když jí nesla a držela tašku cestou z náměstí a nyní byla tedy k Mirčině smutku a zahanbení Romy z nástroje docela osvobozena...

Rodiče dali Mirce housle spravit u houslaře Pilaře a stálo je to majlant. Když chtěla ale zahrát naučené koledy ve třídě, kamarádka neopomněla přítomné obecenstvo upozornit, že její skvělou flétnovou kariéru na vzestupu zničila právě tato Mirka neodborným podržením její tašky.

Spokojily se toliko s účastí, na soutěži v ruské i české recitaci, neboť jak Romy pravila, "nemusíš vyhrát, stačí se jen zúčastnit", proti čemuž se nedalo nic namítnout, měly u její matky čárku a odměnu...

Jednou či dvakrát Mirka proti účasti na některé ze soutěží odmítla s tím, že ona je ze dvojice ta starší, mohla by tedy program do jisté míry určit také někdy ona sama, ale  to se jí Romana vysmála, že tedy zřejmě dříve umře. Když to po ale letech řekla i její dceři, šly na Miroslavu spolehlivé mrákoty.

"Půjdeme na oslavu MDŽ", zaskočila ji třeba již ve čtvrté třídě Romanka.

"Vždyť ještě nejsme ženy", namítla ledabyle Mirka, "nenosíme ani tu, tu podprsenku...?"

"Moje starší sestry tam také jdou, moje máma říkala, že tam budou chlebíčky a žrádlo, taky věnečky a bombičky, nebo indiánky, pro soudružky tam bude také rudý karafiát", "také tam hraje loutkové divadlo Klíček", klábosila Romana s vidinou sladkostí a to všechno zadarmo. "Na to jsme ale zase příliš velké", bránila svou dívčí důstojnost Mirka..."

Otce občas Mirka zaskočila dotazem na některé slovo, které zaslechla u této protřelé spolužačky. Hlasitě se ohradil až ve chvíli, kdy na záchodě prokazatelně četla a zapomněla Annu proletářku...

Když byly dívky na koupališti, daly si socialistický hamburger s atrapou coly, a to jí Romča potvrdila, hlasitě připomněla, že si žijí nad poměry.

"Zatímco v Africe je hlad, na Západě kapitalisti dělníky vykořisťujou," drmolila, "my tady plánujeme a naše pětiletky rostou do sfér a kofola je nej."

Za idylických šlágrů typu Slunce je lék a Stoletý stařec a hluchý pes, tedy stejné kazety co zněla v městečku bez ohledu na počasí, jak v létě na koupadle, tak v zimě na kluzišti si daly pravou jugoslávskou zmrzlinu z dovozu.

"Teď už bude navěky mír" zasnila se Romy a Naděžda, co seděla v lavici za nimi, ještě věštecky dodala: "Nebudou potřeba žádné peníze, to bude krása, zakrátko půjdeme do lahůdek a žádná peněženka nebude vůbec potřeba!" Naděžda se totiž domnívala, že svět nyní bude fungovat podobně jako v  trilogii O Neználkovi a protože uměla docela pěkně mluvit, její sen děti doma radostně zvěstovaly rodičům.

Zato Dana pravila, že jejich nadšení nelze sdílet, protože jak jí tedy vysvětlí to, že obchody z dovozu jsou neustále zavřené, zejí prázdnotou a ona že má nejkrásnější penál z celé třídy a to z Německa? A proč tedy po prázdninách do školy už navěky nedorazilo pět spolužáků ze třídy? Asi to tu taková idyla věru nebude..."

"Máš nějaký finance?" Maminka Romči nosila na sobě stále silonovou zástěru a na ní metály za údernictví, tedy metály zavěšovala pouze v zaměstnání, aby dodala důrazu svých robotnických kvalit a strhla tam až obří nedohonitelný rekord, kdy se jí v textilce nemohl dlouho vůbec nikdo rovnat, ani dokonce někteří muži. Byla rovněž dlouhodobě letitě na nástěnce cti a v předsíni tradic. Doma pekla pudinkovou bábovku a nechala si za úplatu věštit z ruky. 

Éra rozbitých hudebních nástrojů byla korunována krátkými chlapeckými pážecími účesy, které  považovány za civilní, rychlé a dynamické, zlé jazyky mohly však k nim pravdivě namítat, že vši, které dobu rovněž specifikovaly, se v postřižinách prostě neudrží.  

Aktovky jim spadly s rachotem na chodník, kluci si právě hráli na četníky a zloděje podle filmu s Funesem  a holky seskočily z třešně, aby jim uvolnili místo (těm zlodějům)...

"Měla bys mít ostříhanou ofinu, jako já, ted´ se to prostě nosí" poučila Mirku a ta, aby vypadala jako kdekterá hlava z televize co jí kámoška ukazovala, se přizpůsobila a sama sobě si ji, ke své škodě, ustřihla....Mirka toužila také bydlet v tak krásném společenství paneláku, jako její družka. 

Když šly do školy, tak před školou zrovna stálo zaparkované a nastartované auto, Romana na řidiče vozu hlasitě zavřískla: "To je ekologie, to je ekologie!" Mohla si to dovolit, vůbec se nebála, protože její rodinu z nástěnky cti znal každý, snad jen fakt, že stála blízko vývěsky pohřební služby jí propůjčilo trochu toho posměšného tónu, koneckonců není fosílie jako fosílie...  

"A víš, že teď už nebudou přípustný árijský páry? Nebo jako že bychom si my dvě, když jsme tmavovlasé měly hledat světlovlasé kluky a...? " Romana nestihla nedokončit tu divnou myšlenku. U chodníku na fichtlu před nimi otočili Petr a Pavel zrovna tak nešikovně, že jim vyskočila duše z pneumatiky a oni se rozstřelili o obrubník.

Bylo to přesně poté, co se přes noc mávnutím listopadového proutku ruštinářka změnila v angličtinářku a pohrozila jim věštecky, jim, které byly rády, že se konečně přiučí opravdu světovému jazyku- zadara:.( Jejich spolužačka Dana se v divadle již přes rok angličtině učila za větší sumu peněz.) 

: "Však oni se vrátí !" Čeká na tu chvíli toužebně jistě přes třicet let až dodnes...

Bylo jisto, že ruštinu učila daleko raději, zřejmě cestovala pouze na východ, studovala tam a ještě navíc ji  tam tedy ještě tolik nebolela shrbená záda.

V lese děvčata s Mirčinou rodinou na houbách potkaly v autě  ruské vojáky na a v tancích, co se stahovali ze zemljanek v okolních lesích zpět do sajuzu. Donedávna viděly zrána při spěchu do školy i okny budovy bývalé věznice pouze jejich zelenavé hlídky, které v prostoru před jejich školou v ulici maršála Koněva na sebe slavnostně salutovávaly...

To se Mirce nějak nezamlouvalo a nezdálo, v dívčím časopise o tom nepadlo slovo, snad jen nějaké narážky na blondýny, ale jinak nic, přemýšlela nad tou divnou větou. Jí se zamlouvali tmavší kluci. Bylo to snad nějak nevhod, měla Romana pravdu? Takže spolužačce raději pro jistotu své případné idoly tajila.

Ve škole se již chodilo do kina na jiné filmy, snímky o všemožných pionýrech nahradily filmy klasické, ale nedalo se říci, že by dívky jejich obsah zajímal o to více. Snímek o Cyranovi z Bergeracu, jak se tak umírající v podání populárního herce Depardiéra dlouze a únavně obmotával kolem stromu, na jejich vkus nebývale dlouho...

Spolužák Tomáš k tomu navíc sarkasticky za nimi poznamenal, že:" Gerard je snad jedinej muž s prdelí na nose..."

Rusko- francouzské přátelství zkrátka bylo při výběru filmů pro mládež i pro jejich angličtinářku stěžejní.

Pod třešní jí Romana oznámila, že už bude nežli s ní nadále kamarádit raději s jejíma gymplákama.

Romča se vdávala 21.srpna, na věčné časy si brala modrookého blondýna a Mirka tam nešla, nemohla pochopit, či překousnout určité reálie... 

Třešni skáceli spolu s obecními domy a na stejném místě bylo vystaveno krásné sídliště.