Selektivní zastrašování.../Glosa/

Máme rozjetou plesovou sezonu, masopustní reje s množstvím známých celebrit. Nastává únor, pro někoho suchý. Jsou ale osobnosti, které se však věnují jiným potřebným záležitostem, v době hrozících konfliktů a svojí tváří zaštítí 

programy, které například pomáhají v rozvoji logistiky proti nepříteli.

Oproti těm prvním celebritám, které se objevují na titulcích bezstarostně v nynějších dobách vysmátí a ovínění, ti druzí se objevují rovněž na titulcích, byť z jiného důvodu. Totiž proto, že se osobně stali terčem selektivního zastrašování, dokonce i jejich nezletilí rodinní příslušníci. Vážím si pana Vetchého, který se postavil na správnou stranu a konfrontuje se se zlem, na které právě stačí. 

Samozřejmě, vedle na Slovensku čelila v minulosti nebezpečnému vyhrožování i sama prezidentka, dokonce se nejednalo o jakousi anonymní tiskovou zprávu z různě velkých vystřižených písmen, ale o výhružku od osoby jejího politického rivala.

Ještě předtím se vyhrožovalo novinářům, hlavně těm investigativním, u jedné novinářky z nich se dokonce také vědělo, kým bylo vyhrožováno, a to bývalým šéfem. Shodou okolností ti dva co dělali bubu na Slovensku i u nás, jsou nakonec spolu velmi dobří přátelé a byznysmeni. Chtělo by se říci: S čerty nejsou žerty, na každého jednou dojde.

V roce 2018-19 se vyhrožovalo takto podobně také aktivistům. Těm ale, protože nejsou slavní či veřejně proslulí občas stačilo příslušným vyšetřujícím prostě nedůvěřovat, poslat je na vyšetření na psychiatrii a jejich protivníci nebyli konfrontováni s pořádkovou pokutou či trestem, ani s žádnou veřejnou reakcí natož omluvou. 

Zastrašování je vážnou věcí, která by měla alarmovat společnost, aby nebyla hrozba nikterak snižována či bagatelizována. Zároveň je nepřístupné, aby to viníkovi prošlo. Není přece výjimečné  být tváří jakékoliv firmy nebo značky, máme demokracii a svobodu podnikání. Každý máme právo pohybovat se volně a bezpečně. Proto bychom měli být na pozoru jaké jsou reakce společnosti. 

Víme přece, že každému atentátu právě výhružky předcházely. Politkovská, Litviněnko, Kuciak.

Všichni dostávali nějakou formu výhružek a posléze po čase následoval selektivní terorismus, jak se tomu na východě říká. Ten samozřejmě byl krajním řešením, když se občan jaksepatří nezalekl a nesvěřil se, nechal si výhružky pro sebe, náhle byl buď zastřelen, náhodně smeten autem anebo vypadnuvší zavřeným či hodně špatně dostupným oknem, případně sprovozen ze světa pomocí nějaké nejedlé anebo neviditelné toxické látky vyvinuté v smrtící laboratoři kdesi na východě. Člověk  se nemusí s výhružkou smířit a ztototožnit, čím více lidí o takovém problému bude vědět a čím více společnost požádá o pomoc, tím lépe, i pro něho...

Zdání normální situace je nyní opravdu relativní, každý člověk jedná jinak, podle svého založení. Nelze však před dnešní realitou přivírat benevolentně oči a tvářit se, jako by se ho dění netýkalo.