V březnu roku 1990 mi Státní
bezpečnost vyhrožovala popravou. Jen proto, že jsem ve vlastní zemi založila
politickou stranu. Podplukovník Rodolfo Pichardo mi jasně řekl, že mě obviní
z rebelství - a za to můžu dostat
provaz. Toho dne, v té malé výslechové kanceláři s naplno puštěnou
klimatizací, kterou jsem jen stěží snášela, můj mozek asi poprvé v životě
musel čelit smrti. Na svou obranu jsem řekla: Ještě nikdy jste nepopravili
žádnou ženu. Ani Hrdinu vlasti, odvětil podplukovník, odvolávaje se tak na
případ generála Arnalda Ochoy, popraveného pár měsíců před tím...
Trest smrti z kubánského trestního řádu zmizel před několika dekádami. V praxi to však mnoho neznamená. Politická policie diktátora Fulgencia Batisty ho nepotřebovala. Zabíjela zákon nezákon kde se dalo. Oproti tomu Castrův režim ho začal praktikovat ještě před svým nástupem k moci a za 47 let vlády ho ani na chvíli nepřestal využívat.
V životě existují vzpomínky, které navždy formují osobnost člověka. Dodnes si přesně vybavuji, jak moji rodiče hovořili o útoku na Cuartel Moncada v Santiagu de Cuba - tenkrát na konci července 1953. Otec tenkrát o Fidelu Castrovi (vrchním veliteli tohoto útoku při němž zemřely desítky osob) pronesl větu, která se mi vryla hluboko do paměti: „Kdyby existoval trest smrti, bylo by po něm“.
Od roku 1959 bylo na Kubě popraveno 5621 osob. S výjimkou žen to byli hlavně aktivní oponenti režimu, vojáci, političtí vůdcové a dokonce i Hrdinové vlasti.
Jako poslední byli k trestu smrti odsouzeni tři mladí černoši, kteří se pokusili unést trajekt s několika desítkami osob na palubě, aby na něm odpluli do Spojených států. Přesto, že nikoho nezabili ani nezranili, ani se jim nepodařilo uskutečnit plánovaný únos, byli 11.dubna 2003 podle daného zákona zastřeleni.
Byli to tři Kubánci, kteří vychodili devět tříd základní školy, chudí a zoufale toužící opustit svou zemi. Bez pochyby šlo o exemplární potrestání.
Nedávno byl odsouzen k trestu smrti oběšením bývalý irácký prezident Sadám Hussain, jeho bratr Barsan a starý soudce Awad al Bandar. Hussainova diktatura byla jedna z nejstrašnějších v naší novodobé historii, mučen a zabit byl každý, kdo mu přišel pod ruku. Když čteme seznam toho, co vykonal během své vlády nad Irákem, přejeme si, aby se trest neměnil.
Ale i tak cítím hrůzu, když si představím, že člověk chladnokrevně popraví jiného člověka, i kdyby šlo o nejhoršího vraha. Souhlasím s významnými filozofy, kteří obhajovali zrušení trestu smrti. Naštěstí je dost zemí, kde už zrušen byl.
Já jsem přežila. Žiji dál, abych mohla dál bránit právo na život, jako nezpochybnitelnou a svatou věc.
