Smutný úkol majora Valdése

O majorovi Ramiru Valdésovi Menéndezovi, místopředsedovi Státní a Vládní rady, dnes zodpovědné osobě na rozvoj průmyslu a stavebnictví.

Jistě by se byl major Ramiro Valdés Menéndez, místopředseda Státní a Vládní rady, cítil lépe, kdyby mohl na Ministerstvu vnitra (které ostatně sám na počátku kubánské revoluce založil) celý život zastávat funkci hlavní, než tu, již mu nedávno, ve věku 84 let, přidělili.

Dnes ale, snad z rozmaru osudu či kamaráda Fidela Castra, pendluje major z jednoho konce ostrova na druhý. Provádí inspekce a kontroluje, jak si vedou jednotlivá odvětví průmyslu a stavebnictví.

Nikdy nefungující nastolený model uvrhl oba sektory do evidentního a trvale katastrofálního stavu, což si může slavný předák snadno ověřit na každé ze svých dlouhých cest. Troufám si tvrdit, že jej vytrestal osud nebo něco podobného. Představuju si, jak se asi při odchodu z navštívených míst cítí poté, co si vyslechl hlášení o „neplnění plánu“, „nekázni“ nebo jiných nedostatcích, překážkách či nevýkonnosti.

Uplynulého 27. února si major Valdés Menéndez vyslechl zprávu, kterou každoročně předkládá vládě obchodní skupina zabývající se stavebními materiály (Grupo Empresarial de Materiales de la Construcción, GEICOM) a otevřeně prohlásil, že „nebylo dosaženo očekávané míry pokroku.“

„Vláda,“ prohlásil Valdés ještě tentýž den, „si musí uvědomit, jakou by měla zastávat roli v řešení problémů, ve kterých se naše země dnes nachází. Na řešení těchto nedostatků se musí aktivně podílet. Zároveň musí vhodně zareagovat na hromadný odchod stavitelů, reálné možnosti v oblasti místní produkce stavebních materiálů, nedostatek disciplíny a nekonzistenci ve výrobních procesech. Toto vše spadá do naší kompetence a přitom se s tím patřičně nevypořádáváme.“

Jak zvláštní. Čtyři dny předtím stál major Valdés v čele oslav pořádaných v síni památníku José Martího na Náměstí Revoluce ku příležitosti 55. výročí Ministerstva průmyslu založeného 23. února 1960 Che Guevarou.

Toho dne za zavřenými dveřmi rozdával medaile a diplomy význačným pracovníkům podílejícím se na průmyslovém rozvoji země. Zvláštní uznání získaly závody založené Che Guevarou, bez ohledu na to, že mnohé nebo téměř všechny již zanikly, protože zavedený model byl již od samého vzniku sektoru katastrofální.

Zmiňovaného 23. února major Valdés nechtěl nebo nemohl říci, že si jeho vláda v průmyslu nepočíná, jak by měla. Učinil tak nicméně o čtyři dny později, v jiné, nepochybně vhodnější, situaci.

Ví, podobně jako celý národ, že regály v obchodech zejí prázdnotou nebo nabízejí zboží jen zahraniční výroby. Ví také, že deník Granma ohlašuje vznik továren, které nakonec nefungují nebo po čase přestanou. To vše i mnohem více ví, přitom ale je to on, kdo je dnes odpovědný za vše, co se v této oblasti v naší zemi děje.

Major Valdés byl první, kdo 26. července 1953 vtrhl ozbrojen do bývalých kasáren Cuartel Moncado, aby provedl jeden z nejtragičtějších a nejvýznačnějších aktů mající největší dopad na naši historii. Překvapivě to byl také on, kdo odsud jako první odešel živý.