Krutý osud Svazu kubánských spisovatelů a umělců

V mládí jsem se podílela na založení Svazu kubánských spisovatelů a umělců (UNEAC). Nutno poznamenat, že se tato instituce vždy a navzdory všemu snažila podporovat kulturní rozvoj Kubánců.

Již od svého vzniku v roce 1961 UNEAC (Unión de Escritores y Artistas) narážela na zeď vybudovanou na základě politických praktik na nejvyšších vládních postech. Kolika lidem zabránil Fidel ve jménu dobra nás všech být následovníky José Martího a jeho odkazu svobody myšlení?

Demokratičtí vládní činitelé, kteří byli u moci před Castrem, se o spisovatele nesporně vůbec nezajímali. Nepřikládali jim sice žádný význam, na druhou stranu ale měli svobodu psát si, co se jim zamanulo. S nástupem komunismu se ale všechno změnilo: spisovatelé mohli buď psát ódy na revoluci nebo jít prodávat mango na trh.

Mezi spisovateli a umělci hladově slídil oddíl bezpečnostních agentů a hledal jakýkoli projev nesouhlasu nebo disentu, ať už by se vyskytoval mezi publikovanými řádky nebo řádky určenými k publikaci, v uměleckých malbách a kresbách, v rozhlasových nebo divadelních hrách.

Na ty, kteří neuposlechli slov státu, čekalo vypovězení, pálení knih na hranicích, věznění a vyhnanství, ostatně to vše zachycují naše dějiny; vše v jejich prospěch a v neprospěch kreativní svobody.

Po smrti básníka Nicoláse Guilléna, prezidenta UNEAC, nastoupila na jeho místo loutka v podobě Abela Prieta. Ihned po nástupu se rozhovořil o děsivém osudu této organizace. Označil ji za dogmatickou a nezapomněl dodat, že „talentovaným spisovatelům a umělcům se dostalo nespravedlivého zacházení“. Rozhovor na mnohé působil dojmem, že zkostnatělou institucí konečně zavane čerstvý vzduch.

Nic takového se ale nestalo. Abel kráčel dál tou nejkomfornější cestou. Nakonec se stal odborníkem na demagogii, který až do úmoru opakoval tentýž bezvýchodný recept: „Musíme chránit socialismus, učinit ho efektivnějším a lepším, pokud jde o lidskou důstojnost, prostředí a kvalitu života lidí.“

V roce 1990 se Abel zajímal o svět obyčejných lidí, který sám nazval světem „antiheroickým a nevýrazným“, o lidi ze sousedství, nikoli o ty s frčkami na ramenou. Dnes, v roce 2016, se opět vrací k rétorice proti úpadku, aniž by kdy zmínil tisíce Kubánců všemožnými způsoby prchající z ostrova, stále aktivní disidenty či nezávislé novináře bojující o to, aby nahlas vyřkli, co se ve skutečnosti děje.

Jeho prohlášení jsou ve skutečnosti absurdní. V roce 2005 tvrdil, že básník a novinář Raúl Rivero nebyl odsouzen za odlišné smýšlení, ale za spolupráci s mocností, která vyhlásila Kubě válku, a že na Kubě není trestné mít jiný názor, že nikdy nedošlo k popravám bez soudu, mučení, nebo špatnému zacházení s vězni. V roce 2007 ubezpečoval, že majitelé sdělovacích prostředků, které lžou, by měli být odsouzeni na doživotí. V roce 2009 byl na otázku ohledně dezerce kubánských umělců schopný odvětit pouze to, že „pro kubánskou kulturu nemá tato skutečnost vůbec žádný význam.“

Nezbývá mi tedy nic jiného, než mu poslat sbírku mých básní, v nichž píšu o tom, jak mě v roce 1990 na příkaz Fidela Castra mučili v kobce státní bezpečnosti. Bylo by rovněž příhodné zapůjčit mu knihy mnohých vězňů líčící mučení a špatné zacházení, které desítky let snášeli v kubánských věznicích. A na závěr mu na jeho e-mail pošlu tento skromný, upřímný a smělý článek. Zajímá mě, co na něj řekne.