Svoboda vyjadřování na Kubě

Když se po útěku Fulgencia Batisty zmocnil politické moci na Kubě Fidel Castro, jedním z prvních opatření, které na upevnění své moci přijal, bylo potlačení svobody garantované Deklarací lidských práv od roku 1948.

První krok podnikl v Národní knihovně José Martího v Havaně 14. června 1961, kde se odehrály tři setkání se skupinou kubánských spisovatelů. Na jedné ze schůzek za zavřenými dveřmi se zrodila slavná věta tohoto revolucionáře, jež visí nad hlavami intelektuálů jako Damoklův meč: „V rámci revoluce je možné vše, mimo revoluci nic.“

Slavný dramatik a básník Virgilio Pinera – disident nepřetržitě sledovaný agenty tajné státní policie – se před vrchním velitelem odvážil vyjádřit obavy z velitelových slov. Nebál se samotného Castra, ale tragédie, která podle něj záhy hrozila kolegům spisovatelům. Ještě téhož dne položil dotaz, jak by měl spisovatel psát, pokud je motivem ke psaní jeho vlastní srdce.

V téže době jsme na kubánském nebi – jaká to náhoda, hrozba nebo znamení – poprvé spatřili sovětské bojové letouny MiG připomínjící střážce další prokomunistické diktatury na svobodném kontinentu.

Bylo zjevné, že nová hlava státu se bojí, že svobodu vyjadřování budou využívat zástupci z řad intelektuálů. Ze svá léta v opozici si uvědomil, jak moc jsou média nezbytná ke „zdokonalování“ společnosti.

Cena, kterou Kuba zaplatila, je krajně vysoká. Přišla o mnohé ze svých vzdělaných lidí – pravděpodobně ty nejhodnotnější. Tento čin se do dějin zapíše stejně jako další zločiny diktatury. Zabíjení inteligence, věznění, nucení k útěku nebo ke smrti není totiž nic jiného než zločin.

Naši vzdělaní lidé poznali skutečnou tragédii – od těch, kteří zažili věznice Fidela Castra, přes nucené emigranty až po ty, již mlčí.

Všichni bez výjimky jsou oběťmi systému, ve kterém neexistuje svoboda vyjadřování, kde stále žijeme odsouzeni k jedinému platnému hlasu, kde je nám odpíráno právo na svobodu shromažďování a sdružování.

Uvádím zde jména mnohých z těch, kteří by neměli upadnout v zapomnění:

Spisovatelé věznění ve věznicích Fidela Castra: Jorge Vals, Angel Cuadra, Heberto Padilla, Lina de Feria, Manolo Ballagas, Reinaldo Arenas, Teo Espinoza, René Ariza, José Antonio Zarraluqe, Fernando Velázquez, Reinaldo Bragado, María E. Cruz Varela, Tania Díaz Castro, Raúl Rivero, Manuel Vázquez Portal, Angel Santiesteban a další.

Nejznámější spisovatelé v exilu: Jorge Manach, Lidia Cabrera, Guillermo Cabrera Infante, Enrique Labrador Ruiz, Gastón Baquero, Heberto Padilla, Belkis Cusa Malé, Manuel Díaz Martínez, Carlos Alberto Montaner, Reinaldo Arenas, Eliseo Alberto, José Lorenzo Fuentes, Jesús Díaz, Norberto Fuentes.

Spisovatelé, kteří byli umlčeni nebo izolováni: Francisco Riverón Hernández, Agustín Acosta, José Yánez, Alberto Rocasolano, Rafael Alcides Pérez, Héctor Zumbado a mnozí další.

Mladí básníci vykořenění v exilu: Eduardo Lolo, Francisco Mesa Rollé, Gladys Zaldívar, José Mario a další.

Spisovatel zastřelený v roce 1971: Nelson Rodríguez, 33 let, autor knihy El Regalo (Dárek), vydané nakladatelstvím Ediciones R v roce 1964, a dalších dosud nepublikovaných děl.