Trpké dětství v karibském ráji

První slůvka kubánských dětí nejsou máma nebo táta, ale "Chci být jako Che." A pokud později v životě začnou vzdorovat pravidlům socialistické morálky, jsou podle tzv. Zákona o bezpečnosti odsouzeni za to, že představují "potenticální hrozbu společnosti."

Prominentní kubánské dítě má nejen vlastní autíčko, ale i oba rodičeAna Torricella

Castrův totalitní režim znamenal od svých počátků utrpení pro tisíce a tisíce kubánských dětí. Proč? Celkem 5 621 rodičů bylo zastřeleno, 20 000 jich bylo v šedesátých letech z politických důvodů vězněno (což je tedy alespoň údaj, k němuž se režim přiznal), na tisíce rodičů zemřelo v Castrových tajných válkách, 2 miliony osob emigrovalo, tisíce lidí jsou pronásledovány a utlačovány kvůli obhajobě lidských práv, 300 rodičů je dnes zavřeno v celách pro politické vězně a více než jeden a půl milionu rodin - tedy téměř polovina celkové populace - žije v tíživé životní situaci. 

Jeden z nejnahodilejších zákonů v zemi je tzv. Zákon o nebezpečnosti. Uplatňuje se především u dospívajících, kteří bývají odsouzeni na dobu jednoho roku až čtyř let za to, že představují „potenciální hrozbu pro společnost“.

Například v květnu roku 2005 vydala Komise pro lidská práva a národní smíření (CCDHRN) obsáhlou zprávu o velké policejní razii proti 400 mladým lidem, kteří svým jednáním vzdorovali pravidlům socialistické morálky. Aby se u nich předešlo trestné činnosti, byli tito výtržníci zavřeni.

Předseda zmíněné komise, Dr. Elizardo Sánchez, tehdy v této souvislosti mezinárodní tisk ujistil o tom, že šlo o největší razii, jež se v novodobých dějinách Kuby proti mladým, ba téměř dětem, vedla. Novinářům navíc poskytl seznam části zadržených – z 57 uvedených jmen patřilo 95 % osobám černé pleti ve věku patnáct až devatenáct let.

V kubánských věznicích si odpykává trest na sto tisíc odsouzených a podle umírněných zdrojů jde přibližně v 80 % případů o mladé lidi, dospívající či děti.

Nikoho také nepřekvapuje skutečnost, že většina z nich jsou černoši. Sám šéf kubánské vlády přece v roce 2003 ve svém projevu ke čtyřiceti tisícům učitelů řekl: „Přestože revoluce dokázala všem obyvatelům bez ohledu na rasový a etnický původ zaručit stejná práva a jistoty, v boji proti rozdílnému společenskému a ekonomickému postavení černošského obyvatelstva už stejného úspěchu nedosáhla.“

V dubnu stejného roku byli zastřeleni Bárbaro, Lorenzo a Jorge Luis. Tři mladí černoši, kteří sotva překročili práh dospělosti, se totiž pokusili ukrást loďku, aby mohli z ostrova utéct. Přestože nikoho nezabili ani nezranili, nechal je Fidel Castro zastřelit.

Jejich smrt měla být odstrašujícím případem. Několik dní na to však tři mladíci ve věku 19, 20 a 21 let (dva černí a jeden bílý) dezertovali z povinné vojenské služby a na letišti José Martí se pokusili unést letadlo.

To jsou děti včerejší. Děti, které politickým školením procházely od chvíle, kdy se naučily první písmenka abecedy, a které musely každé ráno opakovat: „Budeme jako Che. Ne jako máma a táta.“

Dnešní děti nemají co na sebe a co do pusy a také nemají radost z toho, že jim rodiče nemůžou za svůj plat v devizových obchodech potřebné věci koupit. Obzvlášť když přestávají mít v sedmi letech nárok na svoji dávku mléka, ve stravě jim schází potřebné denní množství bílkovin a místo hraček si hrají na ulici s kamínky a klacky.

A pořád je nutí být jako Che.

Podle režimu je výtržnictví mladistvých důsledkem slabin v ideologii, nebo dědictvím kapitalismu. My však máme co do činění s dětmi a mladými lidmi, kteří se narodili a vyrostli v podmínkách stanovených marxismem – leninismem a kteří, ať chceme nebo nechceme, zcela jasně dokazují fiasko Castrovy totality.