Kubánští socialisté pošetile pobíhají, protože
nevědí kudy kam, ale rádi by věděli, kde se v kokosu bere voda. Čelní
představitelé strany pořádají schůze, vydávají se tisíce exemplářů učebnic
zaměřených na podnikové řízení v podmínkách socialismu a v těchto
dnech opouští vysoké školy už tradičně tolik studentů, že jejich počet působí až
podezřele povzbudivě.
Svůj diplom si odnese 1 500 absolventů stranické vysoké školy politické Ñica Lópeze, 1 617 čerstvých inženýrů v oboru informatika, 1 560 nových učitelů, 2 250 absolventů Havanské univerzity a k tomu i několik desítek vězňů z káznic Combinado del Este a Mujeres del Occidente, z nichž se v rámci plnění snu Fidela Castra, který doufal v přeměnu věznic ve školy, stali svářeči, kuchařky, ošetřovatelky, knihovníci nebo pracovníci pro podporu kultury. Také je známo, že od začátku šedesátých let až do dnešního dne studovalo na Kubě více než 52 tisíc cizinců ze 132 zemí.
Člověk by si mohl myslet, že se v socialistickém režimu žije jako v ráji.
Co se však se všemi těmi mladými absolventy v našem socialistickém ráji stane? Jak veškeré nabyté vědomosti uplatňují v praxi a kde jsou pracovní místa, když se na místo zlepšování socialismu všechno zhoršuje?
To je důvod, proč se komunisté na Kubě po celé půlstoletí scházeli, aby na ranních, odpoledních a večerních zasedáních hledali způsoby, jak situaci řešit.
V prorežimním tisku se velmi často objevují slova zklamání, které pociťuje mnoho mladých lidí. V lepším případě se ptají, jestli je jich opravdu třeba, nebo vyprávějí, jaké nástrahy a těžkosti musejí překonávat, aby se jim podařilo získat pracovní místo odpovídající jejich vzdělání. V horším případě pak mluví o dvouleté službě pro blaho společnosti, kde se ze zákona upřednostňují potřeby revolučních ozbrojených sil, a označují tuto službu za dva ztracené roky - pátého července se nad tímto problémem zamýšlel propagandistický deník Juventud Rebelde.
Za těchto okolností, které se po léta nemění, dochází k tomu, na co si lidé tolik stěžují: k odlivu mozků, což není nic jiného, než útěk vysoce kvalifikovaných odborníků do kapitalistických zemí.
Najít příčinu není o nic těžší než rozkrojit pomeranč. Není k tomu potřeba žádná hloubková analýza ani není třeba hledat ve zvučných knihách Karla Marxe nebo Friedricha Engelse.
Nám dobře známé kolektivní vlastnictví výrobních prostředků je jedním velkým fiaskem společnosti tvořené lidskými bytostmi, protože lidské bytosti požadují respektování lidských práv a potřebují svobodu, jež by jim umožnila jít vpřed a žít v blahobytu.
Dokud nepůjde osobní rozvoj ruku v ruce se svobodou a dokud se nebude ctít soukromý život všech mužů a žen, jakož i jejich touha překonávat sám sebe i ostatní, bude socialismus i nadále čelit odlivu kvalifikovaných pracovníků do svobodných zemí.
Řešení situace netkví ani ve výrobě humanoidních robotů, kteří by umožnili velký ekonomický skok. I roboti by se totiž nakonec vypravili na nějakém člunu či rovnou plavmo hledat to, po čem člověk nejvíce touží: po svobodném životě v demokracii.
Santa Fe, 16. červenec 2009
