Ruská žena za kubánským pultem

V prvních třiceti letech Kubánské revoluce se každý, kdo chtěl koupit plechovku ruského masa, bulharských zelných závitků, párků, boty, oblečení, cokoliv co by se mohlo hodit, i když kvalita byla mizerná, posadil na omnibus a vyrazil do ruské čtvrti Alamar - předměstí zbudovaného režimem na východ od hlavního města - a zazvonil u dveří nějaké Rusky, místo co by se obtěžoval návštěvou prázdných státních obchodů.

 V téhle čtvrti  totiž bydlely v moderních a oddělených rezidencích Rusky, provdané za kubánské vojenské důstojníky a pohlaváry. Jakmile manželé vytáhli paty z domu, z Rusek se staly expertky na prodej proviantu za slušné sumičky  peněz.

Podobný prodej zboží dovezeného přímo z ohromného Sovětského svazu nebo z dalších socialistických zemí neprobíhal jen v Alamaru, ale v podstatě kdekoliv, kde žily podobné páry, vedoucí - v porovnání se zbytkem obyvatelstva zkoušeného nedostatkem - život  na vysoké úrovni.

Dnes je všechno jinak. Nejen, že z východu Evropy zmizel jako balónek Matíase Péreze socializmus, pryč jsou také svazky Kubánců s Ruskami, Bulharkami, Češkami a Slovenkami, Polkami atd. Svazky Kubánců, kteří si po studiích či práci v těchto zemích přivezli domů kromě kufrů i exotické manželky, které nevěděly o Kubě vůbec nic a často ani nemluvily španělsky.

Podle údajů Ruského velvyslanectví zůstala v Havaně asi stovka rodilých Rusek - bývaly jich tisíce, téměř všechny se se svými kubánskými manžely rozvedly, některé mají děti a vnoučata, další žijí na ulici.

Teď, když už jim nikdo neposílá nic, co by mohly zpeněžit, protloukají se, jak se dá, možná hůř než leckterý Kubánec. Hlavně proto, že zestárly a nedostávají důstojný důchod.

Mima Rovenskaja, spíše známá jako"Ruska z Baracoa", utekla v roce 1917 z komunizmu a na Kubě jí potkalo štěstí. Založila si v Baracoa hotel a žila spokojeně až do konce svých dní.

Další Ruska z čínské čtvrti Havany je známá jako Taťána, je jí asi šedesát a podruhé se provdala za potomka čínských přistěhovalců. Nemá děti.  Potlouká se po havanských ulicích, stejně jako mnohé další a pokouší se sehnat talíř jídla, jak se dá.

Nejbolestnější případ se stal sotva před pár měsíci: Osud  41leté Eleny Varelevny  Veselové, která byla z Kuby deportována do Ruska i přes to, že posledních dvacet let žila v oblasti Isla de la Juventud, by vydal na román. Na ostrově musela nechat své dvě dcery, Dianu a Doru Aguilar, to vše jen proto, že předsedala organizaci Hnutí za lidská práva na Kubě (Movimiento de Derechos Humanos de Cuba).

Nesmutnější na všech těchto příbězích je, že Ruské velvyslanectví těmto ženám finančně nijak nepomáhá, ani neochraňuje před nespravedlností, jako v případě Eleny Varelevny. To dokazuje, jak moc se liší od Španělů, kteří mají svá sdružení a tak se jim dostává nejen solidarity a lidského tepla, ale i například potravin.

Oproti tomu Rusky se protloukají osamoceně, bez  jakéhokoliv cíle, bez jakékoliv podpory. Rády by se vrátily do své vlasti, ale nemohou. Chybí jim prostředky na cestu a hlavně ztratily vazby na rodnou zemi.

Člověk, který je dobře zná, mi vyprávěl, že to byly právě ony, kdo naučil Kubánce přežít navzdory socializmu. Je to dost možné. To ony zavedly na ostrově ilegální prodej průmyslových výrobků, když se snažily probít tvrdou kubánskou realitou, zcela prosty politického romantizmu.