Když se dcery nepotatí

Jestliže dcera současného nejmocnějšího muže Kuby Raúla Castra Mariela Castro Espín, ředitelka Kubánského státního centra pro sexuální výchovu a aktivistka bojující za práva homosexuálů, v přeneseném smyslu přelezla ostnatý plot, Fidelova dcera Alina Fernández pak doslova překonala rekord ve šplhu, když se přestrojila za upíří ženu a z ostrova utekla na mezinárodním letišti.

  Sympatické jsou mi obě. Nejen kvůli tomu, že překročily hranici a zbavily se tak onoho jha, zpřetrhaly řetězy a zlomily politická tabu, ale cením si jich především pro jejich práci. Alina se v exilu prosadila upřímnými a čestnými snahami o svobodu naší země a Mariela si překvapivě vydobyla osobní svobodu v podmínkách komunistického režimu, nad kterým vykonává dohled její vlastní otec. A dosáhnout něčeho takového je opravdu těžké.

Nikdy nezapomenu na jednoho dobrého přítele, který se cítil povinen vzdát se průkazu komunistické strany poté, co se usmířil s manželkou, která mu byla nevěrná. Coby macho vyznávající marxismus - leninismus si totiž na Kubě nemohl nechat nasazovat parohy. 

Ale vraťme se k našemu tématu. Z Mariely se stala bojovnice za práva Kubánců, kteří si chtějí nechat změnit pohlaví a v úředních listinách pak upravit svou identitu. A to je také důvod, proč této milé provdané matce tří dětí, která na svém místním úřadě komunistické strany se srdečným úsměvem přijímá novináře a za zády jí visí velký portrét Che Guevary, zdaleka nefandí jen transsexuálové.

Mariela říká, že se jí nikdy nelíbil otevřený odpor k homosexuálům, který na Kubě oficiálně panoval po celá desetiletí. Jaká škoda, že v šedesátých letech ještě nebyla onou aktivní a bojovnou studentkou, a nemohla nijak ovlivnit zakládání tzv. Vojenských pomocných výrobních jednotek, známějších pod zkratkou UMAP, - „nacistických" koncentračních táborů, kam byli na nucené práce posíláni nejen homosexuálové, ale také věřící a disidenti, a kde se zacházelo se všemi jako se zvířaty, a to pod dohledem ozbrojených sil, kterým mimochodem velel a stále ještě velí její otec.

Doma mám dopis od jednoho z vojenských velitelů UMAP -  káravou odpověď na mé psaní, v němž jsem protestovala proti nelidskému zacházení s jedním mým přítelem, malířem, který byl do tábora násilně odvlečen. A nikdy nezapomenu, jak si na mě tehdy poprvé sáhla tajná policie Fidela Castra. Dovolila jsem si totiž příliš.

Mariela Castro Espín souhlasí s tím, že persekuce homosexuálů, především mužů, byla porušováním lidských práv. Je tedy vidět určitý pokrok.

Nyní nám však nezbývá než doufat, že se brzy nějaký další potomek z významných kubánských kruhů, možná opět sama Mariela Castro, s rozhodností zamyslí i nad jiným závažným porušováním našich svobod, jako např. nad naším právem svobodně smýšlet a psát o politických tématech nebo nad naším právem je řešit.  A doufejme i v to, že se dostane zastání mírumilovným lidem, kteří si ve vězení odpykávají dlouhé tresty jen proto, že bojují za svobodnou Kubu, kde by byl člověk plně svobodný. Nikoli jen částečně, jako se o to snaží Mariela.