Dějiny rozdělené vejpůl

Rok vítězství revoluce Fidela Castra – 1959, přinesl Kubě dvojí dějiny. Na ostrově se začaly psát a hlásat dějiny řídící se Fidelovými dogmaty, jeho domněnkami a názory. Ty tvoří základ určitého řádu vědomostí a poznatků. Druhé dějiny – téměř půl století dlouhé – se píší v exilu, kde žije více než dva miliony Kubánců, kteří na vlastní kůži poznali diktaturu stalinistického typu.  

Teprve až se tyto dvě neoddělitelné poloviny nakonec navždy spojí, bude mít Kuba pravdivé dějiny toho, co se všechno v zemi událo, a to především po roce 1959.

Nemyslím, že je k tomu potřeba dějiny sepisovat a šířit poutavým a zábavným způsobem a už vůbec není nutné se přitom nijak rozvášňovat, jak naznačoval ministr kultury Abel Prieto na nedávno konaném 6. sněmu Národní unie kubánských historiků (Unión Nacional de Historiadores de Cuba, UNHIC). Měly by být psány upřímně a racionálně a především bez vášní - silné emoce obvykle vedou k manipulaci a překrucování pravdy.

V dějinách Kuby vyprávěných a schválených Castrovým režimem například není ani slovo o politických vězních Fidela Castra. Ani zmínka. Nemluví se v nich ani o tisících občanů, kteří po roce 1959 naplnily staré věznice, natož o stovkách těch, kteří jsou dnes vězněni jako zločinci jen proto, že hájili lidská práva či svobodně psali.

Děti studující na školách vedených a dotovaných kubánskou vládou nevědí nic o tom, že po roce 1959 muselo před popravčí čety z politických důvodů předstoupit 5 621 lidí, mladých i starých. Na druhou stranu jim režim samozřejmě nezapomene říct, že ideologie Fidela Castra je jednou z nejpokrokovějších teorií politického, společenského, ekonomického a kulturního rozvoje společnosti. Přitom jim však – a není se co divit, zatajují, že kubánská ekonomika je jednou z nejzaostalejších z celého kontinentu a že dělníci musejí okrádat stát, aby se mohli najíst.

Castrovy dějiny také mlčí o tom, že všechny plány největšího velitele ztroskotaly: vysoušení bažiny Zapata, projekt na regulaci všech řek, desetimilionová cukerná kampaň, pěstování kávy v pásu kolem Havany, mléčné projekty...

Už vůbec se nikdo nedozví o tom, že v roce 1980 za pouhé tři dny navštívilo peruánské velvyslanectví více než jedenáct tisíc Kubánců (byl to hotový plebiscit), že 77 824 Kubánců zemřelo ve floridském průlivu, když se snažili uprchnout ze země a že během prvních 30 let Revoluce přišlo v zahraničních misích o život 14 160 kubánských vojáků.

Ministr Abel Prieto nedávno na schůzce s levicovými intelektuály v La Pazu navrhl doživotní trest pro odpovědné pracovníky tisku, kteří lžou a matou lid. Řekl to bezpochyby proto, že neví, že právě v těchto dnech havanská vláda nepovolila předání 500 krátkovlnných radiopřijímačů určených posluchačům stanice Radio Nederland na Kubě. Ředitel stanice Jan Hoek byl zklamaný a vyjádřil naději, že je bude moci předat někdy jindy. Jistě, říkám si, bude mít příležitost. Ale teprve až budou dějiny naší země psát samotní Kubánci a ne Ústav, který s vášnivým zápalem rozhoduje o tom, co se hodí Castrově doktríně. Teprve pak budou moci být Kubánci lépe informováni.