Cuba libre bez rumu i coca-coly

  Představme si, že by bylo na Kubě bratrů Castrových možné nechat si změnit pohlaví, že by z jádra komunistické strany zmizely lži, k jejichž vymýcení vyzýval v uplynulých dnech oficiální režimní deník Granma, představme si, že by lidé na Kubě konečně mohli svobodně prodávat to, co jim patří - auta, domy a vůbec vše, co zkrátka prodat chtějí, představme si, že by každý rodilý Kubánec měl právo vycestovat ze země a zase se do ní vrátit, že by mohl žít v kterékoli části své vlasti, mohl se o prázdninách ubytovat v hotelu a využívat všeho, co turistická střediska nabízejí. Představme si, že by tisíce zaměstnanců dále vedly debaty o tom, co se na ostrově za téměř půlstoletí pokazilo, a že by se začaly řídit zákoníkem práce, který prosadil Raúl Castro, a že by mladí studenti vládě dále kladli těžké otázky. Představme si, že by bylo z vězení propuštěno 30 nezávislých novinářů, jakož i zbylých 204 politických vězňů, že by režim přestal nahlížet do archivu tajné policie a očerňovat disidenty tak, jako se to nedávno stalo v případě Elizarda Sáncheze, a představme si konečně i to, že by zemi snad mohla vládnout žena, protože by Castro z vedení jednou pro vždy odešel. Ha! Sliby chyby.

  Zní to krásně. Jako by se pootevíralo okénko vstříc svobodě.

Ale co širší kontext? Co všechny ty svobody, které jsme kdysi měli a pak je v roce 1959 s Castrovou vítěznou revolucí najednou ze dne na den ztratili?

Na to aby se ony svobody vrátily, abychom zase žili ve skutečně demokratické zemi, kde se ctí osobní individualita a kde panuje svobodné hospodářství, však nestačí mrholení, ale nějaký silnější déšť. Komunisté se budou muset přestat bát, že prohrají. Jedině tak totiž budou moci politická uskupení jiných směrů a hodnot vůbec uplatnit své právo na existenci.

V praxi je potřeba dodržování skutečně všech článků Všeobecné deklarace lidských práv, kterou Kuba sice podepsala již v době jejího sepsání, ale ve skutečnosti ji nikdy nerespektovala.

Se svobodou myšlení by už kubánská inteligence jednou nemusela lichotit vládě, ani ji pokrytecky podporovat, aby vůbec dostávala nějaký plat na nuzné živobytí. A ti, kteří by se kriticky vyjádřili ke státním záležitostem, už by nebyli považováni za někoho, kdo se chce svými egocentrickými postoji zviditelnit.

Vůbec nepochybuji o tom, že na Kubě jednou bude svoboda slova, protože si ji po padesáti letech, kdy jsme měli svázané ruce a roubík v puse, zasluhujeme.

Kuba bude nakonec svobodnou zemí, protože komunismus neunese svou vlastní tíhu a ve své prohnilosti padne, aniž by mu k tomu někdo pomáhal, dusil ho nebo mu dal ránu z milosti. Režim padne stejně tak, jako padl ve východní Evropě.

A teprve tehdy nebude žádná rodina nucena z Kuby odejít za tím, co nakonec přece jen budeme mít: za Svobodou.