Stejně jako středověcí vládci, kteří založili absolutistické monarchie, rostou i v moderních dobách diktátoři jako plevel. Dnes už to nejsou králové, ale prezidenti s časově neomezeným mandátem.
Josef Slalin
Fidel Castro a Josef Vissarionovič Stalin, dva diktátoři, kteří se zejména ve své represivní a hospodářské politice nejvíce navzájem podobají, byli oba doslova posedlí kultem osobnosti. Tento pojem popsal roku 1956 Nikita Chruščov, když na dvacátém sjezdu komunistické strany zemřelého Stalina odsoudil.
Stalin se rád nechal zvěčňovat na obrazech a sochách. Na moskevském nádraží měl takových vyobrazení 151. Castro se sice 26. března 1962 vyjádřil, že je nepřítelem kultu vlastní osobnosti, že nebude nosit generálské hvězdy a nedovolí žádné sochy, ale neustále se objevoval v televizi, rádiu a tisku. Dodnes o něm sdělovací prostředky mluví a jeho zvětšené fotografie visí ve školách, kancelářích, budovách a na dalších veřejných místech. Ti, kteří Castrův kult osobnosti přiživují, zavírají oči před zásadními omyly, jichž se dopustil, a líčí ho jako výjimečně inteligentního a moudrého poloboha, jehož zásluhy nelze zpochybňovat.
Jak Castro, tak Stalin se proslavili fiaskem projektů, které měly zmírnit hladovění obyvatel jejich zemí a které se navzájem podobaly. Gruzínec podnikl řadu experimentů s citrusy na pobřeží Černého moře, pokusil se pěstovat melouny v kruté moskevské zimě a zaváděl do praxe plány spočívající ve změně životního cyklu rostlin. Na jeho rozkaz byly vysety lány plodin na nevhodné půdě a v roce 1948 Kreml z jeho iniciativy schválil nařízení o přeměně přírody v zemi.
Castro se na Kubě pustil do vysoušení mokřad Ciénaga de Zapata, prohlásil, že změní vodu v Havanském zálivu v mléko, uspořádal neúspěšnou kampaň na vypěstování deseti milionů tun cukrové třtiny, marně se pokusil pěstovat kávu v okolí Havany, experimentoval s pěstováním jahod, broskví, choval bažanty a trpasličí krávy a dopustil se celé řady dalších výstřelků.
Tito dva muži, kteří tolik ublížili svým zemím, měli dokonce i podobné osobní zájmy. Stalin byl vášnivým obdivovatelem Ivana Hrozného, nejkrutějšího ruského cara, Fidel si zase zamiloval Alexandra Velikého, významného makedonského vladaře, který vybudoval největší říši starého světa a získal si pověst vojevůdce, jemuž se v dějinách lidstva jen málokdo vyrovná.
Castro toho má se Stalinem tolik společného, že by se téměř dalo čekat, že se objeví nějaký kubánský Nikita Chruščov, a možná to bude sám místopředseda Státní rady a potažmo také nástupce Raúla Castra Miguel Díaz-Canel, který veřejně zhodnotí činy Fidela Castra. Poukáže na zločiny, jichž se dopustil, a na iracionalitu, s jakou zemi řídil, a která Kubu uvrhla do chaosu, v němž se nyní nachází. Teprve tehdy přestane být Fidel Castro vševědoucím, neporazitelným, přestane být otcem všech dětí a synem všech kubánských žen.
