Několik dní po 14. březnu, kdy došlo v Tibetu k lidovému povstání, při němž zahynuly nebo byly zraněny či uvězněny stovky Tibeťanů, odvysílala zprávu o této události v rámci pravidelných televizních novin i kubánská televize. Ti, kdo vědí, co se v Tibetu skutečně děje, se možná podivili.
Kubánská vláda, která tak vehementně hlásá svůj odpor k válce a především k okupaci jedné země druhou, nebere vůbec v potaz dlouhý a mírový boj za nezávislost vedený tibetským lidem po invazi vojsk Mao Ce-tunga v roce 1949, která připravila o život tisíce tibetských civilistů a vojáků.
Navzdory této kruté invazi do země osídlené národem, jehož dějiny sahají do doby několik set let před Kristem, se Tibeťané nevzdali a pokračují v boji za navrácení své pravé identity, o kterou zemi připravil čínský komunistický uzurpátor.
Za skutečnou autonomii Tibetu bez ustání bojuje i duchovní a politický vůdce země Dalajláma žijící od roku 1959 v exilu. V nedávných prohlášeních vyjádřil svůj nesouhlas s násilím, jež se rozpoutalo v hlavním městě Tibetu, Lhase. Přestože je Dalajláma bojovníkem míru, na Kubu nebyl nikdy pozván.
Ačkoliv od povstání tibetského lidu proti okupaci nařízené pekingskou vládou uplynulo již téměř půl století, oficiální kubánský tisk za tuto dobu nikdy nevyjádřil Tibetu svou podporu, jakou projevuje například v případě partyzánských povstání v Latinské Americe bojujících proti demokraticky zvoleným vládám.
A není se čemu divit, vždyť sám velký Fidel Castro na Kubě v roce 2001 vřele přivítal prezidenta Číny Jianga Zemina. Ten v roce 1989, kdy v hlavním městě země a v dalších asi 80 městech uspořádaly tisíce studentů mírovou demonstraci za ukončení komunismu, působil jako generální tajemník komunistické strany. Studentská demonstrace byla tehdy ukončena surovým a krvavým zákrokem proti vzbouřencům na náměstí Tiananmen.
Před několika dny tlumočil prorežimní tisk na Kubě prohlášení čínské vlády označující nespokojenost Tibeťanů za separatistickou činnost a obviňující tibetský lid z páchání násilných činů, zakládání požárů, provádění krádeží a ničení obchodů a bank spravovaných pekingským režimem.
Castrova vláda si však dokáže umýt ruce stejně dobře jako Pilát, a tak se k událostem v Tibetu prostě nevyjadřuje souhlasně ani nesouhlasně. Jak bylo řečeno v jedné zprávě, jedná se přece o vnitřní záležitosti čínské komunistické vlády.
