Když jsem poznala Jorge
Luise, milování ho příliš nezajímalo. Stál pevnýma nohama na rozpáleném
havanském asfaltu a všemu se s nadhledem svých telecích let smál. Jenže... pak
se jednoho dusného ostrovního odpoledne posadil v kině do stejného boxu jako
Eugenie. Když pak spolu leželi nazí, vytrhl je ze společného snění okamžik, kdy
se – obrazně – roztříštila dvojitá mísa: dívka přišla o panenství a v té samé
chvíli byl popraven její otec. Zastřelili ho v prvních dnech revoluce.
Tvůrcem Jorge Luise je kubánský spisovatel a scénárista Antonio Conte, který byl nucen emigrovat. Dnes žije na Miami. Postavou Jorgeho tak vzpomíná na laskavé i mučivé lásky, zmařené sny, zničené přímo před dokořán otevřenýma očima... Na každé stránce románu „Mísa se roztříštila“, vydaného v roce 2000 v Bogotě (Kolumbie) znovu prožíváme krutou minulost, tu kterou mnozí Kubánci nechali za sebou. Ale protože všichni milujeme život přesně takový, jaký je, nemůžeme a nechceme minulost úplně vymazat z paměti. Tak jako nechceme vymazat z paměti naše bývalé lásky.
Obrazy a metafory, které Jorge Luis prožívá se svojí láskou jsou stejně syrové a obnažené, jako jejich životy: "Nebe potemnělo a on neviděl světlo hvězd, které by ho vedlo nazpět do míst, kde tělo Engenie bylo jeho jedinou spásou. Obraz zmizel v mlžném oparu, právě když přestal cítit svou ruku na dívčině stehně. Prudká rána pěstí ho vytrhla z blouznění."
Mnoho Conteho vrstevníků, kteří tento román znají, se shodne na tom, že příběh Jorge Luise je svědectvím. Stejně jako autorovi, i jim zbyly z ideálu revoluce jen ostré střepy. Dnes své osudy komentují stejně jako Eugenie: „Jakmile uvidíš, že holubi na tebe kálí, rozhlédni se po nejbližších dveřích a prchej.“
Román „Mísa se roztříštila“ popisuje historii národa rychlými tahy štětce. Autor nás vede k poznání v jaké iluzi jsme to žili, a jak by vše mohlo být jiné, kdyby proroctví a plány pronášené v nekonečných proslovech, při kterých nás připravili o tolik hodin života, byly dnes alespoň z části skutečností: Antonio Conte, by nemusel stejně jako desetitisíce Kubánců opustit svoji zemi a přežívat v exilu a já bych teď celá sklíčená nepsala tyto řádky. Protože i já, stejně jako Jorge Luis, jsem opouštěla Náměstí dříve než skončil nekonečný Castrův projev:
-Ticho ticho, teď mluví Fidel. To je taková krása!
-Ty tomu věříš? Vždyť to jsou jen kecy.
-Ale podle Fidela se hned zítra se stanou skutečností.
-A za kolik let bude to zítra?
Stejně jako Jorge Luis, i mne děsily popravy, moje první „mísa“ se rozbila na kusy v momentě, kdy deset tisíc Kubánců vzalo útokem peruánské velvyslanectví a během několika dní požádalo o azyl. Druhá „mísa“ se rozbila, a to bylo ještě strašnější, když jsme zjistili na kolika tajných válkách se za našimi zády organizačně podílely vládní špičky. A denně prožíváme boj, při které umírají anebo navždy mizí ve vlnách Floridské úžiny naši blízcí.
Jorge Luis vše pozoruje a rozebírá a činí tak očima dospívajícího chlapce. Přemýšlí o nejdůležitějších momentech svého života, v němž žena je niternou součástí všeho, co prožil. Po čem vlastně touží?
Láska, kterou má na dosah ruky, se vytrácí, nemá klid a nemůže přemýšlet. Láska se mu jeví jako nekonečný tanec a on mu nechce podlehnout. Otázka zní, zda nakonec Jorge Luis unikne před láskou, před prázdnotou a samotou, před mořem a před utkvělými pocity. Na to já nemám odpověď...
Ještě chvíli bych chtěla kráčet vedle Jorge Luise. Autor nás obklopil pavučinou, ve které jsme málem uvízli; v tom nekonečnu, které on tak dobře zná, protože se dokáže mazlit s vlastním přílivem a odlivem.
