Vražedné nicotnosti aneb Chlup v hrdle mém

Co jednomu neublíží, druhého pobaví, třetího sklátí. Pravdivé a nevyzpytatelné. Může to být naprostá maličkost, leč bývá fatální.

Nestůj mezi dveřmi!

Znáte situace, kdy musíte projít úzkou chodbou, dveřmi, přes úzkou lávku, prostě někudy, kdy se člověk musí posunovat po jednom, a je závislý na tom před sebou. To jsou chvíle, které mi ukrajují z mého vyměřeného času na tomto světě slušnou část.

Situaci značně zhorší, když ten přede mnou se nejenom zastaví, ale třebas i obrátí, a nedej bóže začne hopkat na místě a švitořit! Jsem v tu chvíli běsná a potenciálně nebezpečná sobě i okolí. I malé děti v mé okolí vědí, že si musí počínat hbitě a tiše, než překonáme kritický úsek, preventivně jsem je poučila, abych jim vydržela co nejdéle.

Nedávno jsem kráčela Vinohradskou třídou, což je samo o sobě stresující úkon. Jeden proud chvátal do metra, druhý z metra, třetí a čtvrtý prostě jenom procházel a snažil se nenechat se smést ze svého směru. Přede mnou kráčel snad stohlavý zájezd z Japonska nebo tak nějak, účastníci byli zachumlaní a měli černé brýle. To by mi nevadilo. Jenomže- šli přede mnou, a nešlo je předejít!

V očích smrt, v srdci počínající infarkt jsem zvolna postupovala vpřed, když vtom se několik z nich obrátilo a pomocí jakési tyče se natáčeli, an kráčí pozpátku jako posedlí šikmoocí raci! Takové zoufalství mě zachvátilo, že jsem se prodrala na silnici a kráčela podél zaparkovaných aut. Občas jsem zalezla, když mě míjela tramvaj, pak jsem se zase vrátila pokračovala víceméně svým tempem směr vytyčený cíl. Smrt přejetím se mi zdála být milosrdnější než zemřít v tlačenici. Nesnáším, nesnáším, nesnáším!

Vem si chlup na dlani!

Oblíbené pořekadlo mé tety, spolehlivě mé osobě navozující zničující nauseu.

Další věcí, která mě dokáže zdrbnout, jsou vlasy, chlupy, a podobný materiál v čemkoli, co souvisí s jídlem. Vlastně mi vadí i hřeben na jídelním stole. Vlasy, ponechané v kartáči. Prohrabávání vlasů u stolu. Možná už i pouhá zmínka o kartáči, hřebenu, vlasech nebo kadeřnici u stolu. Stalo se mi, že jsem v jednom lahůdkovém baru s chutí pojídala chlebíček s rostbiefem, takto můj nejmilejší. Při poslední soustu jsem si všimla, ach ne! ale jo----blond vlasu. Byl zapracován do plátku masa a majonézy, byl zcupovaný trvalou, a byl navlas (cha)! stejný jako ty, co měla prodavačka dosud na hlavě. Nebyl důvod namlouvat si, že zrovna ten můj byl umytý, ale to ani nebylo důležité.

Do toho podniku už nikdy nepůjdu. Jednak kvůli hrůznému zážitku mému, stran vlasochlupu, jednak kvůli tomu, co jsem tam neodvratitelně pak předvedla já osobně. Vzhledem k tomu, že mě něco zašimralo až vzadu na jazyku, což jsem si hbitě dala do souvislosti s částí kštice, bylo to rychlé jako blesk...

Jakkoli jsou podstatně horší věci na světě, bez těchto bych se klidně ráda obešla. Blbiny, ale znechutí, co...