Volba

Přilezla jsem k ní po čtyřech, k posledku už jsem se spíše jen  plazila, vyčerpaná až k bolesti, strašlivé bolesti. Moje poslední naděje při už jenom zbytečku víry. Buď mi pomůže, a nebo chci... A nebo už nechci, věděla jsem.                                                                                                     

Stará vědma měla v ruce malou krabičku. Ani ji neskrývala, ale ani nevztáhla ruku směrem ke mně, aby mi to ulehčila. Neulehčila mi nic. Naopak- přestože musela vidět, jak hrozně mi je, počkala, až se k ní z posledních sil doplazím, a pak mě tiše vybídla: vyprávěj...

Složila jsem se do trávy k jejím nohám, a s očima vnořenýma do těch jejích, stařecky vybledlých, ale nevýslovně moudrých a laskavých, jsem začala vyprávět. Chvíli slovy, pak vzdechy, nakonec tichým vyčerpaným  pláčem. Můj les shořel na troud a já se v něm bojím. Snad jsem na chvíli usnula. Nevím. Probral mě chlad, který mě roztřásal jako zimnice. Zdálo se mi, že se nějak zvláštně setmělo. Vzhlédla jsem: je tu se mnou ještě? Nebo jsem tu cestu snad podnikla zbytečně?

Byla tam. Seděla na stejném místě a zdálo se, že ve zcela stejné pozici. A dívala se na mě. "Jestli ji chceš, je tvoje," ukázala očima na svou krabičku či dózu, nebo jak to nazvat. Podala mi ji. "Je v ní lék na tvou nemoc. Když jej budeš poctivě užívat, zbaví tě bolestí, strachu i té ničivé únavy. Nebudeš se ničím trápit...' Dychtivě jsem natáhla dlaň. " Počkej," stáhla ruku s lékem zpět, "ještě jsem nedomluvila! Jde o to, že sice neucítíš bolest ani strach, ale ani radost, nebudeš vyčerpaná, ale ani nebudeš vnímat zdravou únavu z dobře vykonané práce, tak příjemnou a plnou uspokojení. Ani strach, ale ani rozkoš. Rozumíš? Můj lék ti vezme všechno. Ale budeš moci žít. Žít jinak, než jsi byla zvyklá doposud, ale žít. Spousty lidí tak žije, to mi věř," trochu útrpně se usmála.

Naslouchala jsem jejímu tichému, trochu drsnému šeptání jako biblický Job na hnoji. Prakticky smířená s tím že můj život končí. A ejhle! Naděje! Po tváři mi stekla slza, pak druhá, další a ještě další. Na okamžik jsem schovala svůj mokrý obličej do dlaní.

"Chci tvůj lék, prosím tě," pronesla jsem prosebně a odhodlaně setřela slzy. Byly to poslední slzy.

Lék staré vědmy mi velice ulevil. Zase jsem začala normálně spát, jíst, chodit, opět po dlouhé době jsem začala chodit do zaměstnání, které jsem byla schopna vykonávat. Všichni se mohli přesvědčit, že jsem zdravá a upřímně mi blahopřáli. Lék jsem užívala dál, vděčná za vše, co mi dal, aniž bych brala na vědomí, co vše mi naopak vzal.

Brzy na to mi krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Věc, o které jsem byla vždy přesvědčená, že mi zlomí srdce, proběhla jako ve snu. Někde kolem mě kroužila bolest, ale lék ji ke mně nepustil. Sourozenci, kteří se o své staré rodiče pramálo zajímali, natož snad starali, vyhlíželi, jako by chtěli naskákat do hrobu, blízcí zhroucení. Já jediná jsem neplakala. Jako bych ani neměla slzy.

Opustily mě veškeré fobie, a že jsem jich měla! Život se mi nabízel na odřeném, nevýrazném podnose, a já flegmaticky, bez jiskřičky jakéhokoli výraznějšího pocitu konzumovala. Dělají to i jiní, co bych nemohla já...

Muž, který mě dříve dokázal během jediného večera provést rájem, zatímco jsem se vzrušením a touhou  přímo vznášela, polekaně předkládal stále nové a nové mapy, které mě měly zvábit ke společnému cestování exotickými krajinami, zatímco jsem vlažně přihlížela.

S kamarádkou, se kterou jsem se dokázala celou noc smát tak, že jsem se prochechtala až k astmatickému záchvatu, jsem pohodila občas pár slov. Se svým novým úsměvem, který vypadal celkem dobře, pouze ho nevyvolaly city, anóbrž slušnost.

Lék v krabičce neubýval. Stále plnil svou úlohu. Život plynul a nebolel, a já jsem plula s ním.

Jednoho večera jsem se zadívala do zrcadla. Na sebe, po dlouhé době, tak jako většina jiných věcí i moje podoba mi byla fuk. Zadívala jsem se pořádně a stejně tak intenzivně jsem se lekla. Skoro jsem se nepoznala! Hlavně ty oči!

Byly to teda docela pěkné oči, to zase ano. Možná krásnější teď, bez těch mých věčných tmavých kruhů, bez vrásek, možná i jasnější. Jenom...Měla jsem pocit, že se dívám na neživou tvář. Ani kolem úst nebyly vrásky, takže ta tvář, jako moje tvář, já, jsem vypadal mladší. Úhlednější!

Jenže ty vrásky byly taky od smíchu! A ty kruhy někdy ne z bolesti, ale z únavy po promilované noci! Nebo z nočního hltání nové knížky!

To všechno bylo pryč. Nenávratně pryč! Byla jsem ohlazená jak oblázek v řece, žádné hrany, žádné prohlubeniny, nic.Nenávratně.

Nenávratně?

"Nenávratně?" ptala jsem se naléhavě staré vědmy, kterou jsem našla na obvyklém místě.

"Návratně," opáčila trochu cynicky, a současně s jakousi něhou. A soucitem. "Vrať mi můj lék, a vrátí se ti tvůj předchozí život. Vrátí se ti tvá nemoc a do nejdelší smrti tě už neopustí, Někdy bude hodně zlá, někdy trochu mírnější, ale navždy bude s tebou. Přivítej zpátky strach, bolest, vyčerpání, slzy. Zoufalství. Bude to tvůj život. Občas zakusíš rozkoš, zasměješ se zplna hrdla, a pocítíš dychtivost a dravou chuť žít. Budeš vnímat se stejnou intenzitou, jako před mou léčbou, tak, jak to odpovídá tvé povaze. V tvých očích se opět bude zračit tvoje duše. Budou jiskřit i se zalévat slzami..."

Stejně jako tehdy jsem si přitiskla dlaně na skráně a zavřela oči. Rozuměla jsem tomu. A rozuměla jsem i stařeniným závěrečným slovům. "Možná to nevydržíš..."Ten pocit jsem si přese všechno dobře pamatovala. Možná to nevydržím...

Pomalu jsem vzhlédla a s upřeným pohledem do jejích očí jsem položila kouzelnou krabičku vědmě do klína.