Uvařená žába

"Jak můžeš být takto tupá?" Výraz v mužově tváři byl zdrcující. "Takto veliký kus rajského předloží k jídlu člověku jenom blb," pokračoval a zíral na čtvrtku rajčete na svém talíři. "To se ti tu mám snad zadusit?"

Nervózní bubnování klouby prstů o stůl. Zlověstný pohled za skly brýlí. Pětiletý syn úzkostlivě těkal očima z jednoho na druhého. Bušilo jí srdce a cítila, jak se jí po tvářích a krku rozlévá horko. Určitě je celá rudá!

Povzdechla si. Předklonila se a vlastním, dosud nepoužitým  příborem mužovi překrájela měsíčky rajčat na ještě menší, teď už titěrné.

"Čím mi to, prosím tě, krájíš, ty blbuno! Kdo tu stojí o ten tvůj oslintaný příbor! Na tvoje bacily ti seru!"

Jaroslav odstrčil talíř, opět si oblékl svůj dokonalý oblek, utáhl si decentní kravatu a práskl za sebou dveřmi. "Někam, kde se budu moct nažrat, aniž bych se poblil," odpověděl na sotva slyšitelnou otázku své ženy.

Lucie nakrmila synka, svůj talíř odnesla na linku; chuť ji dokonale přešla. Řízky s bramborem a zeleninovou oblohou, její oblíbené jídlo. Dnes by je nedokázala spolknout.

"Pojď, lehneme si na chvilku a já ti přečtu pohádku," nabídla Jarouškovi, a ten se hned uvelebil na gauči. Přilehla k němu s knížkou. Četla, ale vůbec nevnímala, co.  Byla jak v transu. V hlavě tisíce zmatených myšlenek a pak zase najednou žádná. Vymeteno. TUPÁ!!!  Manžel má pravdu.

Bouchnutí dveří. ji probralo z klimbání. Malý zatím usnul. Jaroslav se vrátil. "Jo ty už se zase válíš? Jako prase, co! No, proč jako..." Lucie po malém přibrala pět kilo a nepodařilo se jí je shodit. Kolikrát už slyšela, jak je tlustá, odporná a neschopná? To by už nespočítala.

"Mami, já bych se chtěla vrátit domů," svěřila se jednou matce. Ta se lekla. Jak- domů? Doma jsi přece tam, kde máš muže? A přece mu nenecháš byt, který jsi zařídila ze svého?" dodala prakticky. "Bije tě?" zeptala se matka. "To ne," odmítla rozhodně Lucie. Ještě to tak, pomyslela si zdrceně. Ale najednou jí vytanulo, jak ji onehdy Jaroslav hrubě chytil a trhnul s ní, když přišel naštvaný z práce a ona teprve dovářela knedlíky k už připravené a dochucené rajské. "Jak to, že nemáš oběd?" Bylo půl dvanácté. "Pořád se jenom válíš, na to tě užije, co!"

"Pije?"  "Taky ne", zněla odpověď.  "No tak to je v tobě, musíš se víc snažit, uzavřela téma kategoricky matka. "Sem byste se tak jako tak nevešli," dodala ještě. Měla nového přítele a celkem logicky tušila, že by nebyl rád, kdyby tam měli další dva lidi navíc. Lucie to chápala, ale pro ni to znamenalo uzavřenou ústupovou cestu, ve kterou doufala, a to bylo zlé.

Večer Jaroušek dováděl ve vaně. "Vytáhni si už toho kripla," zakřičel na ni z ložnice muž, chci se jít koupat! Strašně se jí to dotklo. Vešla k němu. "To myslíš jako našeho syna?" zeptala se zvýšeným hlasem. Celá se chvěla. "To bych chtěl vidět- mého, jo?" Zle se zasmál. "U nás děcka chodí do jazykovky, na gymnázia a pak na vysokou.  Myslím jako v naší rodině. V našem rodě! Ten blbec nebude můj, ani omylem! Leda že by byl po tobě: k hovnu!" Jejich syn trpěl dětskou mozkovou obrnou. Sice pouze lehkou formou, ale i to bylo pro Jaroslava těžké zklamání. Už dávno před početím měl naplánováno, kde všude a co bude jeho potomek studovat. On sám stonal na svou kariéru, ale dítě to dotáhne ještě výš!

"Ty hajzle!!!" zařvala to jak šílenec. "Jak můžeš tohle vypustit z huby!" Byla vzteky a lítostí bez sebe.

Smál se na plné kolo. "Blázen! Řve tady jako blázen, vždyť jsem to věděl! Sprostá jak dlaždič! Víš, kam můžeš jít? Víš, co! Tak tam jdi!"

Najednou si vzpomněla na večírek, kam ji v začátcích manželství muž pozval. To už byla těhotná. Byli tam samí jeho známí ze zaměstnání. Vědci, profesoři, spousta lidí. Nikdy se necítila ve větším množství lidí příjemně. Tady to nebylo jiné. Jaroslav jí to neulehčil. "Jak to sedíš? Jak se to tváříš? Co to meleš? staral se o ni průběžně polohlasem, zatímco ona by se v tu chvíli nejraději propadla do země, muž se sebejistě usmíval a informoval okolí. "ˇOna se žena neumí moc chovat, víte. " Nebo... "Tady je to panečku jiné, než v té vaší zaprděné kanceláři, co? To víš, měla ses lépe učit!"

Pak se narodil Jára a Lucie už nikam nechodila. Nechtělo se jí, ale hlavně se musela starat o malého, který potřeboval zvýšenou péči. Rehabilitace, cvičení doma, návštěvy všelijakých odborníků, to vše  ji vysilovalo k smrti. Stálo to ale za to. Synek se lepšil a bylo zřejmé, že následky budou minimální. Lékaři jí blahopřáli, muž nadával a urážel. Za Járovo postižení může ona. Není ani schopná porodit normální dítě!

Když se Jaroslav ponořil do koupele, Lucie spakovala pár věcí a Jarouška a vyběhla ven. Vedle v domě bydlela kamarádka Leona. Na Luciinu úpěnlivou prosbu jí a malému ustlala v obýváku. "Aspoň na pár dní, než něco seženu," zaprosila Lucie. Leona byla vážná. "Lucko, my tu jsme jak sardinky, takže fakt jen na pár dní, jo?! ujišťovala se.

Hned druhý den Lucie navštívila azylový dům pro matky s dětmi. "Milá zlatá," paní v kanceláři spráskla bezmocně ruce, tady? V nejbližších měsících je to vyloučeno! Jsme plní!" Pokusila se zdrcené Lucii poradit další azylák, dala jí množství kontaktů, ale ještě téhož dne se ukázalo, že volná místa v těchto zařízeních prostě momentálně nejsou.

Na sociálku, kam ji posílaly pracovnice azylových zařízení, se jít bála. Co když jí Járu vezmou a umístí někam do ústavu? Nebo dají otci, když ona dobrovolně opustila domov? To riskovat nehodlala.

Po týdnu nervování, shánění a počínajících třenic v Leoniném malém bytě došlo na nejhorší. Lucie musela odejít. Odhodlala se jít k matce a jejímu druhovi. Nadšen nebyl nikdo, ale taky ji nikdo nevyhodil. Po pár dnech vyslechla rozčilený rozhovor mezi nimi. Hlavně jí utkvěla poslední věta. Ultimátum: buď půjdou oni, nebo já! Bylo vidět, že to matčin partner myslí smrtelně vážně.

Lucie znovu obvolala všechny možnosti, marně. Nikde ji nemohli přijmout. Ze zoufalství zavolala i na sociálku. Pod vymyšleným jménem. Její temné tušení se naplnilo: dětský domov pro malého, než se upraví poměry. A otec by se o něj nemohl postarat? Pro jistotu tam ani nešla osobně. Věděla, že by malého hned tak z dětského domova nedostala. Otec by se nemohl postarat, představte si to, milá paní. Před ním utíkáme, víte? A stejně- i kdybych mu chtěla uvěřit a vrátit se, vzkázal mi po mámě, že je vyměněný zámek...

"Vždyť je to takovej pěknej člověk! Vzdělanej! Má postavení!" vypočítávala matka. Neřekla dceři o ultimátu svého druha, přímo ji nevyhazovala, to ne, ale nenápadně ji chtěla přimět k odchodu zpět domů. Domů! Pomyslela si Lucie. Kde jsem vlastně doma?

Tuhle otázku si kladla i v čekárně malého nádraží v městečku, kde měl být poslední útulek pro bezprizorní matky s dětmi. Tentokrát církevní. Byli tam moc příjemní, ale stejně ji nevzali. Soucitně hleděli na ni i na Járu. Nakonec jí doporučili návrat k muži A otci. Přestože byla velmi upřímná a otevřená. I tak. Patří přece k sobě! Jsou rodina!

Tiskla k sobě unaveného synka. Za sedm minut přijede vlak. Měli by nastoupit a odjet, Domů. Domů... Náhle se jí nechtělo vůbec nic. Mlha přede mnou, mlha za mnou, napadlo ji ospale. Z čeho to je? Už neví. Měla se holt víc učit, no...Bylo toho hodně, co měla. A ještě víc toho, co neměla dělat. Ale co stím teď.

Teď už je pozdě.

Pozdě.

Pozdě.

Pozdě...

Na nádraží přisupěl vlak a v nastalém hluku se úplně ztratil dvojí zoufalý výkřik.