Svatba

" Já jsem hlavně strašně zvědavá na prstýnky!" Nanda je úplně v rauši. " Mně by se líbily s tím kamínkem, jako má Joly máma!" zakončila dcerka toužebně. "Tak si to pamatuj a kup si takové, až se budeš vdávat ty," doporučil jí Jan.

"A taky by se mi líbil závoj a dlouhé bílé šaty," pokračovala neúnavně dcerka. "Nando, v bílém se vdávají mladé nevěsty, a ne padesátileté ženy," poučila jsem ji laskavě.

Natálka a její kamarádka přinesly tuhle novinu už předevčírem, a my jsme se radostně rozrušili. Sofie nám oznámila, že se její rodiče konečně berou. Zatím nám to neřekli, chtějí nás překvapit. Kromě obřadu bude i zábava s grilovačkou na našem společném dvoře, Hudba, tanec, a tak.

"Musíme vymyslet nějaký dárek," staral se Honza. Nebylo nám vůbec divné, že naši přátelé nic ani nenaznačili: chtějí nás šokovat, víme, že jsou na to dostatečně prdlí. Navíc nás Sofie zapřísahala, ať nic jejím rodičům neříkáme, což jsme jí slíbili.

Nakonec to Honza nevydržel, a když spolu s Robertem venčili dcerky v parku, nahodil téma. Bodře, přejícně, vesele. Robert na Folimance málem zemřel leknutím. Pobral to tak, že to potají zařídila jeho partnerka, aby ho uhnala! Mnohokrát nazval Honzu vykastrovaným býkem, zveřejnil svou obavu, že snad neudrží stolici, pak spolu vypili pár piv u okénka, načež se Robert- potenciální ženich- vzpamatoval a pravil, že ho k oltáři nikdo nedostane ni párem dalších vykastrovaných býků. Nikdy! Každopádně už ve čtvrtek odjede na víkend a nikomu neřekne, kam!

Nuže: Sofie si vymyslela svatbu svých rodičů, a s Nandou ji vypilovaly do nejmenších detailů. Kdyby to řekly mně, asi bych přišla na to, že je to fabulace, ale naivní, ba prostoduchý Honzík jim uvěřil, a následně mi to podal tak, že jsem neměla pochyb. 

Takže: Roberte a Žaneto, mohli jste v pátek dostat vkusné cíchy do novomanželské postele, dostanete prd, zato se v šoku nezhroutíte...

Dětská fabulace nezná hranic. Po mnoha letech se tomu člověk rád zasměje, ale v inkriminovanou dobu většinou ne...

Byla jsem v první třídě, když jsem zatoužila, aby mě navštívila moje milovaná paní učitelka u nás doma. A jelikož jsme byla od malička nápaditá, milou pedagožku jsem (maminčiným jménem) pozvala. Paní učitelka byla velice potěšena a přislíbila účast. 

Hrozně jsem se těšila, paní učitelka Králová určitě taky. Jestli se těšila i máma, těžko říct, protože jsem jí to neřekla. nevím, jestli jsem byla už tehdy tak roztržitá, nebo jsem chtěla mamince dopřát překvapení, ale večer se i tak moc povedl

Paní učitelka zazvonila v okamžiku, kdy naše velmi početná rodina v našem extrémně malém bytě radostně prožívala koupání první vnučky- miminka mojí nejstarší sestry. V kuchyni bylo vedro, protože jsme ji vyhřáli, aby malá nenachladla. Kolem vaničky, která stála na dvou židlích, se tísnila celá naše osmičlenná rodina s perlami potu na čele, a láskyplně pozorovala maličkou Angeliku, jak si lebedí v teplé vodě.

Paní učitelka, ušlechtilá dáma ze čtyřpokojáku, matka jediné, už dospělé dcery, byla naším domovem očividně unesena. Upíjela kávu, kterou jí máma uvařila, a slzela dojetím. Pak si pochovala Angeliku, pohovořila se všemi mými sourozenci i rodiči, mámě dlouho tiskla ruku, a od té doby požívala matka ve škole neobyčejné vážnosti, ba úcty. To nic ovšem nezměnilo na tom, že mi máma tuto akci vyčítala prakticky až do konce života...

Myslím, že byla zbytečně přecitlivělá. To moje spolužačka Maruška, jedináček zoufale toužící po sourozenci, byla jiná klasa! "Tak už budeme mít děťátko!" jásala ve škole. "Už brzy, každou chvíli se to narodí", upřesňovala nám i učitelkám a přidala tolik zajímavých informací o malé Evičce, že jsem i já zatoužila po dalším, takto pátém sourozenci.. "A že ta Mařka nic neřekla, " divila se máma, která se s paní Maroulovou přátelila. "Možná se stydí, že takhle na stará kolena..." přemítala. "Radši se nebudu ptát, až mi to řekne sama," rozhodla se. "Abych ji nepřivedla do rozpaků!"

Do rozpaků ji nepřivedla ona, ale paní učitelka na třídní schůzce. Poblahopřála paní Maroulové k významnému kroku, byť v pokročilém věku, pochválila ji, že maličkou Evičku kojí, i když ji to tolik bolí, a že desetiletou Marušku tak pěkně zapojila do práce kolem miminka...

I paní Marhoulová přežila, Maruška jakbysmet. To u Šimonů bylo podstatně hůř...

Sedmiletý jedináček Marek, Honzův synovec, po sourozenci netoužil. Chtěl mít mámu jen pro sebe a ne se o všechno dělit. Už teď se všichni z miminka mohou pomást! Rodina doufala, že ho to přejde a jeho scény ustanou, až sám zjistí, že mít sestřičku nebo bráchu je fajn. Jak byli naivní! Mareček byl tak pln jedu, že ztratil veškeré zábrany. "Tak jak se těšíš na miminko, Marečku? zašišlala na něj stará sousedka v krámě na návsi. "Nic mít nebudeme!" odpověděl Mareček rozhodně, "ono nám to umřelo!" dodal a babka se chytla za hlavu leknutím. "Tak ono vám to..."zanaříkala a dala se do běhu. Vpadla do chalupy Marečkovy babičky a ztěžka dopadla na židli. "Bože, co to tu Handu potkalo za neštěstí, ona o to malé přišla!" naříkala. Babička, Handina tchýně si rovnou lehla sama. Vzkřísil ji až příchod Handy, která jí přinesla čerstvá vejce. " Copak že ležíte, maminko," tázala se účastně a zírala na nataženou tchýni přes své obrovské, radostně a čile se vlnící břicho...

Jak je to všechno dávno! Máma už není, ani táta, paní učitelka Králová taky už nežije. I paní Marhoulová už odešla, aniž se Maruška dočkala kýženého sourozence. Mareček si-  navzdory tehdejšímu výprasku- sestřičku neobyčejně zamiloval, a dodnes jsou jedna ruka.

A my s Honzou a Nandou jdeme v pátek ne sice na svatební, ale jistě neméně zábavnou grilovačku na náš dvůr...