Sejdeme se na pohotovosti

A když budeme mít štěstí, tak se i rozejdeme, a už se sem v dohledné době nevrátíme. A když nebudeme...

O svoje zuby se starám jako o vlastní a mám je ráda. Dýchala bych za ně! A ony mi většinou moji - až obsedantní péči- oplácí slušným chováním a skvělou reprezentací. Co mi ale předvedly tyto Vánoce, to jsem vážně nečekala!

Moje stolička vpravo nahoře, před lety podélně zlomená až ke kořeni a následně provizorně zaplácnutá obří plombou, dokud nebudu mít chuť to řešit definitivně, rozuměj dokud nenašetřím na implantát, se vzbouřila. Plombu jednoho večera vyplivla a začala bolet. Ale strašně. Přímo nehorázně! 

Nejdřív jsem najela na Ibalginové orgie, ale po dvou dnech spaní s mraženou zeleninou na obličeji jsem si musela přiznat, že tudy cesta nepovede. Můj zubař byl do ledna nedostupný, jakož byli nedostupní i další lékaři, které jsem chtěla oslovit coby náhradníky. Přeju jim tu dovolenou, já ji mám taky, ale bolest byla vražedná.

Na internetu jsem objevila hnedle dvě zubní pohotovosti. Jedna byla relativně blízko, druhá na opačném konci Prahy. Zvolila jsem, v domnění, že logicky a správně, tu bližší. Měla mít otevřeno od 18 hodin. Rozhodla jsem se jít o dvě hodiny dřív, abych si zajistila první místo ve frontě trpících bližních. Jsem prostě mazaná, a ta bolest je šílená!

Vešla jsem na polikliniku a užasla. V přízemí u recepce postávalo tam tak dvacet zmučených osob. Očividně taky mazaných. "Kdo je poslední?" optala jsem se rezignovaně. Dostalo se mi odpovědi, že pán, který je naproti v lékárně. Chodí o berlích, tak si tam šel sednout. "Vyjádřila jsem nutkavou myšlenku, že dvacet lidí před sebou nepřežiju. "Jakých dvacet lidí," smál se zkřiveným obličejem muž zhruba v mém věku, " nahoře jich je taky zhruba tolik, co tady!" Nevěřícně jsem zachrčela. Humor- ano. Mám ho ráda. Ale teď a tady NE!!!

Vyjela  jsem si do druhého patra. Byli tam. A měli pro mě nosnou informaci, že jede pouze jedna ordinace! Div jsem neupadla. Je to jasné- budu si tu šestku muset vytrhnout sama. "Není tu někdo šikovný na ruce?" otázala jsem se mužů kolem, kteří početně ženy převyšovali. "Že byste mi to vytrhnul vy?" doplnila jsem. Myslela jsem to naprosto vážně a oslovený pán mi to věřil, to bylo vidět. Mezitím dorazil před přepážku mezi chodbou a čekárnou dav zezdola. 

Okamžitě jsme se spřátelili. Byli tam lidé až z Liberce, z Boleslavi, z Benešova, atak podobně. U nich prý pohotovost není! A tak třetina zdejších čekajících nemá ani svého stálého zubaře!? Když jsme se dozvěděli, že budou otevřeny DVĚ ordinace, nikoli pouze jedna, divže jsme se nezačali objímat. První rána přišla, když dostali přednost ti, co tu byli předchozího dne. Bylo to logické, ale mně vyhrkly slzy do očí, protože tím se had přede mnou znatelně protáhl. Pořád jsme ale všichni byli bratři a spolubojovníci: všechny zuby za jeden zub a jeden zub za všechny!

Když se otevřela přepážka a sestřička pozvala do čekárny prvních dvanáct lidí, náhle se- kde se vzala, tu se vzala, v čele fronty objevila nám neznámá paní. "Já se jdu jenom zeptat, já se jdu jenom zeptat,"  švitořila chlácholivě a pronikla dovnitř. Zhruba padesát párů očí ji žhavě pozorovalo, div neprovrtalo sklo. Kdyby to neznámá viděla, jistě by ji nenapadlo posadit se před ordinací a dělat, že je na řadě! Přepážka zahřměla pod palbou kloubů rukou těch nejblíže stojících, divže nevypadla do čekárny. Žena předstírala, že neslyší. Bolestí zfanfrnělá lůza si tedy otevřela dveře a vyštěkala ji odsud jak smečka ohařů. Proklouzla kolem nás opravdu jak štvaná liška a metelila si to po schodech dolů. Jeden čekající, malý kulatý Rom s tak oteklou tváří, že nebyly vidět oči, ji na rozloučenou proklel i s celou její rodinou. Omluvně bouchl pěstí do stěny a mávl rukou.

V 18, 30 oznámila sestra, že už další pacienty neberou. Vzhledem k tomu, že měli mít otevřeno do 23,30, to bylo pochopitelné, zvlášť když přidala informaci, že ještě očekávají pacienty z věznice, ale ve mně zatrnulo. Předtím mě totiž napadlo, že by bylo lepší přijít až v noci, kdy snad už bude méně lidí...

Jeden mladík až z konce fronty navrhnul, abychom si zazpívali. "Co takhle nějakou vánoční?" ptal se s něžným úsměvem. Rom opět fláknul pěstí do zdi a po nateklých tvářích mu sklouzlo pár slziček. Ani já se necítila na zpívání. Navrhla jsem však, že pokud zvolí nějakou z rychlejších koled, budu jim k tomu udávat rytmus hlavou o stěnu. Ze zpívání nakonec sešlo.

Na řadu jsem přišla zhruba ve 20 hodin. Vězni ještě nedorazili, tak teď už mě snad nevyženou; to byla obava nás všech. Paní doktorka, už v důchodovém věku, byla milá a jemná, a taky silně stresovaná nedostatkem času a obavami, že můj jednoznačně nejdelší pobyt v jejím křesle způsobí, že druhá ordinace bude muset zvládnout i část jejích pacientů. Můj zub měl charakter. Jako odolával Ibalginu, injekci - umrtvovačce, tak teď i kleštím a jiným nástrojům. Po půl hodině marné snahy paní doktorky jsem pochopila, že dneska zemřu. Dnes, tady, v tomhle křesle. Utvrdilo mě v tom bědování, že TO paní doktorka tedy radši nechá MÉMU panu doktorovi. Po další čtvrthodince jsem se už prakticky účastnila pitvy.

Vypotácela jsem se z ordinace, už bez zubu. Po chvilce škrábání na přepážku ve snaze otevřít si, to nějaký muž udělal za mě a já se ocitla na chodbě, pak na ulici, v tramvaji, a pořád jsem měla pocit, že už jsem skutečně mrtvá, čemuž napomáhaly pohledy ostatních lidí. Doma jsem pochopila, proč. Ze zrcadla na mě krvavýma očima zírala oteklá ubrečená žena s rudými fleky na bradě a na rtech. 

Dala jsem jí prášky proti bolestem a opět ztuhlou polévkovou zeleninovou směs na obličej, a položila ji do postele...

Po třech dnech jsem se znovu narodila. Pořád ještě oteklá, pořád ještě s teplotou, ale už s menší bolestí jsem usoudila, že opravdu už nevyhledám pohotovost, i když bych podle papíru s poučením, který jsme všichni tehdy nafasovali, měla. Rozhodla jsem se, že si počkám těch pár dní na svého zubaře.

P.S.: A pokud nezemřeli, čekají tam podnes...