Ruštino moje milá

Tak se mi zase zdálo, že maturuju z ruštiny. Nechápu to. Tenhle předmět mě nikdy neobtěžoval. Naopak jsem ho měla ráda. 

Někde mám ještě schovaný malý notýsek se slovíčky a patřičnými vlastnoručními ilustracemi, moje chlouba.

Ruštinu jsem měla ráda i kvůli muzikální učitelce, která nás naučila spoustu písniček. Dodnes je umím. Nejdřív byl pozdrav, pak některá z písní, a pak přišel na řadu takzvaný rozhovor.

Můj spolužák a soused v lavici Karel Urban ruštinu nemusel. Aby si přesto nahamtal nějaké slušné známky, hlásil se pravidelně na rozhovory. Nikdo se nebyl ochotný třikrát týdně producírovat na stupínku, takže jsem se, hnána svým zhoubným sociálním cítěním, k tomu propůjčovala já.

Nejdříve jsme si dlouze a srdečně potřásli rukama. Na to Urban dbal, neb rozhovor měl předepsanou dobu trvání, a co by eventuelně neumluvil, musel dotřást rukou. „Zdrávstvuj, Baláyová!“ Pozdravil mě obřadně. „Zdrávstvuj, Úrban,“ odvětila jsem neméně zdvořile. „Kudá ty iďóš,“ zajímal se obligátně. A pak už to frčelo. Chodila jsem většinou na katók, za pakúpkami, a na další zajímavá místa. Tak zajímavá, že jsem tam chodila velmi často a Urbana jsem vždy pozvala, aby šel s sebou.

Kantorka z nás byla hin, ale když jsme pak štědře přidali dvojhlasně Kaťušu nebo Dněpr, změkla a obdarovala nás jedničkami.

S ruštinou jsem skoncovala při maturitě a myslela jsem, že už nadobro.

Dlouho to tak vypadalo, až jsem se dostala do školky, do které chodilo množství malých Rusů. Jak se mi náhle oprášená ruština teď hodila! Pláč těchto dětí se brzy změnil na bujarý smích, když jsem je konejšila jejich jazykem! Nedělala jsem si iluze, že to je nějaká sláva, ale přece jenom jsme se všichni nějak domluvili. Když jsem vyprávěla Červenou Karkulku rusky a musela si vypomáhat různými citoslovci, gesty a ksichtíky, byly děti strnulé hrůzou, ještě než se na scéně objevil vlk!

Každé ráno jsme ve třídě měli rituál- zpívání u klavíru. Moc jsme si to všichni užívali. Vzhledem k počtu ruskojazyčných dětí jsme zařazovali i ruské písničky, a když jsem děti učila hymnu, zahrála jsem jim i tu ruskou. Jednou k nám nakoukla maminka z vedlejší třídy se slovy „Vy tu máte rudý koutek nebo co?“ Nakonec si tato rázná, a mimochodem velmi politicky vyhraněná paní zazpívala s námi.

Moje ruské žáčky i po letech potkávám, už dávno chodí do školy, ale pamatujeme se na sebe. Jedna maminka mi nedávno řekla: „To bylo tenkrát tak úžasné, v dnešní rusofobní době takový přístup!“

A já si vděčně vzpomněla na někdejší paní učitelku, na Karla Urbana, který už tenkrát na základce položil základy mých pozdějších tolik úspěšných školkových rozhovorů.

Jen bych z tebe nemusela po nocích maturovat, ruštino má milá…